Umělecká škola beuronská (Schola artis beuronensis)
Autor původního textu: Dr. Karel Uhl
Vydáno v Rajhradě v roce 1946
Umělci školy beuronské jsou benediktini. Proto dříve než přikročíme k vlastnímu popisu umělecké školy beuronské, bude nutno předeslati aspoň kratičký výklad o tomto nejstarším duchovním řádu na Západě a o jeho rozdělení.
Roku 529 založil sv. Benedikt z Nursie na jihoitalské hoře Monte Cassino proslulý klášter, za druhé světové války zničený, nyní však opět znovu zřizovaný, odkud řád po zakladateli nazvaný benediktinský, se záhy rozšířil po celé střední a západní Evropě a později i do jiných dílů světa. Vzniklo tisíce a tisíce benediktinských klášterů (jen v Evropě prý jich bylo na 42 000) – z nichž dnešní počet (187 klášterů mužských a 349 ženských podle stavu z roku 1930) je jen nepatrným zlomkem bývalé velikosti a mohutnosti řádu. Tyto kláštery, jinak úplně samostatná opatství, pokud ovšem nebyly proboštstvími nebo prioráty, se za účelem intenzivnějšího života řeholního a k uplatnění společenských cílů a zájmů sdružovaly ve větší celky, v tak zvané kongregace neboli shromáždění klášterů (congregationes monasticae),
v jichž čele stál preses či předseda, volený na dobu několika let. Z bývalých benediktinských kongregací byla slavná kongregace sv. Justiny Padovské, jinak zvaná též kasinská, ve Francii byla značně rozšířena kongregace klunijská či kluniacká, jejíž vliv zasahoval i do našich zemí, a později velmi slavná kongregace sv. Maura či Maurini, která proslula hlavně ve vědách a zanikla za veliké revoluce francouzské. Podobných kongregací bylo značné množství a přirozeně není možno jimi se zde zabývati. Uvedl jsem z nich alespoň ty nejdůležitější a nejslavnější.
V našich zemích byla své doby benediktinská kongregace českomoravská. Také v přítomné době benediktinský řád je organizován ve 14 kongregacích, jež mají jména většinou podle zemí a států v nichž mají své kláštery. Jsou to tyto kongregace: anglická, americko-kasinská, bavorská, belgická, beuronská, brazilská, galská neboli francouzská, rakouská, švýcarská, švýcarsko-americká a uherská. Kasinská kongregace je rozšířena v Itálii, kdežto kongregace kasinská prvotní je podle zemí rozdělena na 6 provincií: italskou, anglickou, belgickou, francouzskou, španělskou a německou. Konečně poslední kongregace sv. Otilie se věnuje misiím v zámořských zemích. České kláštery Břevnov a Broumov, moravský Rajhrad a opatství
Marienberg u Bressanone (u Brixenu) v severní Itálii jsou od roku 1930 mimo kongregace a jsou podřízeny přímo opatu primasovi celého řádu benediktinského.
Z českých klášterů se právě tvoří nová kongregace československá pod ochranou sv. Vojtěcha, prvního Čecha-benediktina, k níž budou patřiti též pražské Emauzy a klášter v Mariboru v Jugoslávii. Ústředí řádu je v primaciálním opatství a zároveň mezinárodní koleji benediktinské sv. Anselma na Aventině v Římě, kdež sídlí representant celého řádu sv. Benedikta opat-primas, volený z benediktinských opatů na 12 let.
Kromě slavných bohoslužeb a vlastního zdokonalování jednotlivců, kromě množství jiných úkolů jako je vyučování ve školách a duchovní správa, pěstovaly se v řádu sv. Benedikta odedávna též nejrůznější vědy a ovšem i umění. V té spoustě klášterů a mezi tolika tisíci mnichy se vždy našlo dosti jednotlivců, kteří se věnovali též umění, ať to bylo stavitelství či sochařství, malířství či jiná odvětví umění. A tak se konečně dostáváme k benediktinské monastické kongregaci beuronské, jež vytvořila svou zvláštní proslulou uměleckou školu, podle ní nazvanou školou beuronskou.
Beuronská kongregace byla zřízena papežem Piem IX. Roku 1868. Roku 1857 Maurus Wolter, předtím kněz arcidiecése kolínské v Německu, složil slavné řeholní sliby v benediktinském opatství s. Pavla v Římě na hrobě tohoto apoštola, jak rok před tím učinil jeho bratr Placid. Oba bratří si umínili obnoviti a obroditi starý řád benediktinský v Německu. Po dlouhém putování, žalu a zklamání se usadili r. 1861 v Materbornu u Kleve. Tam přijali prvního novice, pozdějšího opata emauzského dra Benedikta Sautera, jenž však svůj noviciát dokončil u opata Guérangera ve Francii. Materborn se jim však nezdál vhodným a proto se na čas usadili v diecési frýburské (Freiburg). Pomocí kněžny Kateřiny z Hohenzollernu se jim dostalo opuštěného starého kláštera řeholních kanovníků sv. Augustina v Beuroně u Siegmaringen (založen r. 1077, zrušen r. 1802), kdež se usadili 6. XII. 1862 a po nejnutnějších opravách započali 24. V. 1863 konati služby Boží. Klášter byl zasvěcen sv. Martinu. Papež Pius IX. povýšil roku 1868 tento dosavadní priorát na opatství, a Maura Woltera na prvního opata. Ale v kulturním boji, který vznikl tehdy v Německu, byl 2. XII. 1875 klášter v Beuronu zrušen a mniši byli nuceni dočasně se usaditi ve Voldersu v Tyrolsku. (Od 4. XI. 1875 do roku 1880.)
Zatím vyjednával kníže-arcibiskup pražský kardinál Schwarzenberg s opatem Maurem Wolterem, kterého v zimě roku 1878 pozval do Prahy, o podmínkách převzetí staroslavného kláštera emauzského čili „Na Slovanech“ v Praze, založeného Karlem IV. roku 1348 pro slovanské benediktiny, kterýžto klášter však roku 1635 přešel v majetek španělských benediktinů z Montserratu, takzvaných „černých Španělů“ u V. B. Třebízského. Po obapolné dohodě a se svolením císaře Františka Josefa I., patrona tohoto kláštera, přešly Emauzy v držení beuronské kongregace dne 1. II. 1880. Sem tedy přesídlili mniši z Voldersu a dne 19. III. 1880 započali zde bohoslužby. Opat Maurus věnoval velkou péči obnově a okrase tohoto kláštera. Z Emauz byl roku 1883 založen klášter v Sekavě ve Štýrsku, kamž i arciopat Maurus přesídlil. Roku 1887 pak byl obnoven klášter v Beuroně a v něm se definitivně usadil arciopat, tvůrce nové kongregace. Jeho nástupcem v Emauzích se stal 26. IV. 1885 tamní dosavadní převor P. Benedikt Sauter, v Sekavě pak roku 1887 Ildefons Schober.
Arciopat dr Maurus Wolter zemřel v Beuroně 8. VII. 1890 ve věku 65 let (narozen v Bonnu dne 4. VI. 1825) a jeho bratr i nástupce v hodnosti arciopatské Placid Wolter zemřel tamtéž dne 13. IX. 1908 ve stáří 81 let.
Beuronská kongregace v poměrně krátké době značně vzrostla jak počtem řeholníků, tak i počtem nově založených klášterů. Kromě Beuronu, Emauz a Sekavy k ní patřily kláštery (r. 1930 podle benediktinského katalogu „S.S. Patriarchae Benedicti familiae confoederatae“, vydaného roku 1931 v protocenobiu (tj. klášteře, pozn. red.) v Subjaku v Itálii: Maria-Laach u Koblenze, Weingarten a Neresheim ve Württembersku, Gerleve ve Westfálsku, v Trevíru a Kempen v Porýní, opatství v Křesoboru a priorát v Lubině v Polsku, v Jeruzalémě na Sionu, Cucujaes a Singeverga v Portugalsku, opatství Benediktsberg v Holandsku a opatství Neuburg u Heidelbergu. Dočasně měli beuronští též převorát ve Staré Vodě u Libavy na Moravě. Roku 1930 čítala tato kongregace 1035 mnichů, z toho počtu 334 kněží.
Opatství emauzské v Praze, těžce postižené i s chrámem za druhé světové války, se právě znovu zřizuje, ale nebude již patřiti ke kongregaci beuronské, jejíž arciopat sídlí mimo území našeho státu, nýbrž k nově se tvořící kongregaci československé.
Beuronská kongregace vyniká velice přísným životem podle řehole sv. Benedikta a též neobyčejnou činností v ohledu duchovním a uměleckém. Zvláště proslula obnovou církevního zpěvu chorálního, který pěstuje se zvláštní láskou a horlivostí. Je však také neméně slavná v oboru církevního umění, zvláště v malířství, vytvořivši za vedení P. Desideria Lenze svou zvláštní malířskou školu, nazvanou podle kongregace „umělecká škola beuronská“. Výtvory této umělecké školy malířské, připomínající malby staroegyptské, vynikají krásou a čistou linií. Pozadí na nich téměř docela mizí. Postavy světců, hlavně z řádu benediktinského, a děje, které zobrazují, jsou všechno. Kolorit je nádherný.
Umělci beuronští to byli, kteří k jubilejnímu roku 1880, kdy řád vzpomínal 1400. narozenin svého zakladatele sv. Benedikta z Nursie, nádhernými malbami vyzdobili prvotní klášter sv. Benedikta na Monte Cassině a později (1901-1913) zvláště nádherně upravili a vyzdobili společnou hrobku sv. Benedikta a sv. Školastiky tamtéž. Svými malbami okrášlili též klášter v Beuroně, opatský chrám v Emauzích v Praze, klášter v Sekavě a jiné své kláštery. Reprodukce mnohých z těchto obrazů otiskli v knize „Život a řehole sv. Otce Benedikta“, kterou vydali r. 1902 v Praze. Možno vším právem říci, že beuronská kongregace žije přesně podle řehole sv. Benedikta a že známé benediktinské heslo „Ora et labora – modli se a pracuj!“ provádí co nejpřesněji a nejsvědomitěji, s opravdovou láskou a nadšením.
Tato kongregace měla a má stále větší vliv na obnovu řeholního života i v jiných kongregacích benediktinského řádu a je matkou kongregace belgické, která vznikla roku 1920 z belgických klášterůbeuronské kongregace z nařízení papeže Benedikta XV. O vlivu, vážnosti a oblibě beuronské kongregace svědčí i to, že zní volbou vzešli oba dosavadní opati-primasové celého řádu sv. Benedikta: Hildebrand de Hemptinne a pak Fidelis von Stotzingen.
A nyní se vraťme k umělecké škole beuronské. Její zakladatel P. Desiderius Lenz se narodil 12. III. 1832 v Haigerlochu v bývalém knížectví hohenzollernském z měšťanské rodiny. Jeho otec byl truhlářem a třebas neměl smyslu pro umělecké schopnosti synovy, přece mu dovolil studium na reálce a pak architektonické kreslení u stavebního rady Zobela. Když mu bylo 17 let, ztratil otce a odešel do Mnichova, kde pracoval nejprve v modelovací škole na polytechnice a pak studoval sochařství na tamní akademii výtvarných umění. Mnichovské umělecké sbírky, zvláště glyptothéka (sbírka slavných výtvorů sochařských) dala Lenzovi příležitost studiem aiginských sousoší vniknouti do tajů starého umění řeckého. V této době (1851) seznámil se Lenz s konvertitou Jakubem Wügerem (nar. r. 1829 ve Stockbornu v kantonu Thurgau ve Švýcarsku). Wüger byl výlučně malířem a obzvláště dobrým kresličem. Jej přitahovala příroda a více přímé než stylisované její napodobení. Lenz naproti tomu byl sochařem, ačkoliv znal i architekturu a umělecký průmysl. Miloval především starořecké umění. Jej vábil hlavně styl. Oba pak velmi záhy uplatnili svá nadání a vynikli neobyčejnou měrou. R. 1858 ve stáří 26 let stal se Lenz profesorem umělecko-průmyslové školy v Norimberku. Petr Cornelius, jeden z mistrů německého malířského umění a hlavní zakladatel monumentálního slohu v první polovici 19. století, jehož díla Lenz obdivoval, získal mu stipendium do Říma. Tam studoval Lenz hlavně staré řecké umělce a ještě raději měl egyptské. Tehdy zhotovil mnoho kopií dle obrazů na antických vázách a reprodukcí prvních nálezů z hrobů faraonů. Znaven vírem světa a namáhavým studiem, hledal Lenz klidu v ústraní. Přijal proto r. 1864 místo dozorce v mramorových dolech ve Schlandersu v Tyrolsku. Tam v tichu alpských velehor rozjímal o vznešenosti stvoření. Dva roky žil tam v dřevěné chatě se svými kopiemi obrazů na stěnách, s malými kamny v jednom koutě a s lůžkem z mechu ve druhém. Přišel-li náhodou občas nějaký turista, nabídl mu Lenz toto své lůžko, ale druhého dne byl z něho turista jako polámán. Tam se Lenz vypracoval k té umělecké osobnosti, jak byl později znám. Tam napsal též svůj menší spis „Esthetika beuronské školy“ (Zur Ästhetik der Beuroner Kunstschule“, vyšlo ve Vídni u W. Braumüllera). V něm podal Lenz svůj program, který v něm uzrál v samotě po dlouholetém studiu a obcování se světem. Na ostrově Reichenau měl Lenz přítele, lékaře Bensingera, který jako hudební teoretik bádal o významu čísel v hudbě, což Lenz promítal do výtvarného umění. V Reichenau četl Lenz knížku „Gregoriánský chorál“ od P. Benedikta Sautera, o níž se vyslovil, že tento mnich tvrdil o hudbě právě to, čeho dosíci on sám se snažil ve výtvarném umění. Poněvadž Beuron byl nedaleko, odebral se tam Lenz r. 1868. Tam poznal beuronského reformátora Maura Woltera a s úžasem zřel tam vtěleny ty ideje, jež on sám toužil vyjádřit svou výtvarností. Viděl tam snahu, učinit bohoslužbu nejvyšším uměním, povznést život k Bohu, souladem usměrnit svůj život a to nejlepší z něho dáti Stvořiteli. Beuronští mniši prostudovali chorál i bohoslužebné obřady; potřebovali ještě vyzdobiti nějak své bohoslužebné místnosti. Lenz jim vyhověl. Od té doby benediktinská liturgie beuronská, doprovázená zpěvem a hudbou konala se ve svatyni, vyzdobené Lenzem.
Kněžna Kateřina z Hohenzollernu, zakladatelka kláštera v Beuroně, učinila Lenzovi návrh, aby nedaleko (asi 3 km) od Beuronu vystavěl kapli ke cti sv. Maura, prvního žáka sv. Benedikta. Lenz opět vyhověl a zbudoval kapli v letech 1868 až 1870. Při její výzdobě počítal Lenz na spoluúčast svého přítele Wügera. Když byla kaple dostavěna, odebrali se r. 1870 oba přátelé do Říma, aby tam pracovali na kartonech k této výzdobě. Při práci pomáhal též Lenzův žák Fridolín Steiner. Kaple sv. Maura byla posvěcena dne 5. září 1871. Je to první moderní stavba evropská a beuronští první vyslovili to, co i dnes hýbá mladou uměleckou Evropou. Po vykonané práci oba pomocníci vstoupili do benediktinského řádu, při čemž Wüger dostal řeholní jméno Gabriel, Steiner pak jméno Lukáš. Lenz však odešel ještě do Berlína na další studia. Roku 1872 se vrátil k břehům dunajským. Ale r. 1875 byl klášter v Beuronu zrušen a mniši se odstěhovali do Tyrol.
Arciklášter Monte Cassino pojal úmysl k jubilejnímu roku čtrnáctistých narozenin svého zakladatele sv. Benedikta, připadajících na r. 1880, restaurovati a okrášliti jeho celu a přilehlé místnosti a nabídl tuto práci umělcům z Beuronu. Opat Maurus souhlasil a tak doprovázeni několika bratry-laiky, odešli umělci do Itálie, kde mezi Římem a Neapolí na kopci vysokém 519 m vypíná se tento klášter jako mohutná pevnost. Tam vstoupil Lenz do benediktinského řádu, přijal klášterní jméno Desiderius a u hrobu patriarchy a zakladatele řádu složil dne 15. srpna 1878 řeholní sliby. Do r. 1880 byla práce na Monte Cassině hotova. Vzniklo tam nádherné dílo. Arciopat montecassinský Mikuláš d ́Orgemonte i ostatní mniši byli na výsost spokojeni a mohli tím slavněji oslaviti narozeniny zakladatelovy za účasti celého řádu. Odtud odešel Lenz do Prahy, kde r. 1880 mniši vypuzení z Beuronu našli nový domov. Tam vyzdobil malbami stěny chrámu emauzského, krásné a staré gotické stavby, při čemž bylo užito některých námětů hlavně ze života sv. Benedikta z dřívějších prací na Monte Cassině. Ř̌ada obrazů ze života P. Marie je dílem P. Gabriela Wügera. Roku 1890 pracovali beuronští umělci na výzdobě kaple sv. Martina na Monte Cassině. Za těchto prací zemřel P. Gabriel Wüger. Také P. Lukáš Steiner během těchto prací onemocněl a až do své smrti (†r. 1906) byl neschopen jakékoliv umělecké tvorby. Ale P. Desiderius neztrácel mysli. S několika mladými, dosud v umění nezkušenými druhy započal téhož roku 1890 s výzdobou chrámu benediktinek u sv. Gabriela na Smíchově v Praze, kde vytvořil umělecké dílo.
Mistr sám neměl dosti času, aby se mohl činně zúčastniti na těchto výtvorech. Ale zato bděl velmi přísně nad pracemi svých druhů a nejednou dal již hotovou práci oškrabati a znovu započíti. Zde se kolem něho tvořila mladá generace malířské školy beuronské. Jejich umění nadchlo i tamní benediktinky tak, že samy započaly s uměleckou tvorbou, a sice velmi krásnými výšivkami a malbami miniatur. Mezitím tato mladá generace vyzdobila milostnou kapli v Beuroně podle návrhů P. Pavla Krebse, jenž r. 1888 vstoupil v Beuroně do řádu benediktinského, a pak pracovala na výzdoběklášterního chrámu v Eibingenu u Rüdesheimu.
Po třetí bylo P. D. Lenzovi dopřáno putovat na posvátnou horu Monte Cassino k umělecké práci a opravit a ozdobit tam společnou hrobku sv. Benedikta a jeho sestry sv. Školastiky v chrámové kryptě. Stalo se tak v l. 1899-1913, kdy o svatodušních svátcích tyto památné místnosti byly vysvěceny. Náklad na tuto výzdobu poskytl celý řád benediktinský a kromě něho také papežové Lev XIII. A Pius X., mnozí kardinálové, arcibiskupové a biskupové, ba i světští panovníci. Na památku toho byly na pobočních klenbách hrobky umístěny znaky všech těchto dobrodinců. Také české kláštery Broumov, Rajhrad, Emauzy, klášter sv. Gabriela na Smíchově, (zatím zrušený r. 1918) a klášter sv. Prokopa v Chicagu ve Spojených státech přispěly na výzdobu hrobky a mají tam svůj znak.
Po skončení těchto prací trávil P. Desiderius Lenz dny svého života v mateřském klášteře beuronském. Zemřel tam 28. I. 1928 ve věku 96 let. Požehnán věkem, dočkal se pokolení, jež se přiblížilo k jeho ideám. Jeho druhové, přátelé, pomocníci a spolubratři řádoví zemřeli mnohem dříve: P. Gabriel Wüger r. 1890 a P. Lukáš Steiner r. 1906.
Nápadné jest v dějinách umělecké školy beuronské, že snahy P. Gabriela Wügera po prvních pracích na Monte Cassině stále více se uplatňovaly, kdežto dříve byl to Lenz, který udával tón. Také v náčrtcích P. Desideria jeví se stále silnější vliv Wügerův. Zde ovšem nelze ani zdaleka vypočísti všechny práce umělecké školy beuronské. Ačkoliv umění těchto mnichů přichází ku plnému uplatnění jen v chrámech ve spojení s bohoslužbou čili je to umění ryze církevní, přece vystoupili dvakráte na veřejnost, když o to byli výslovně požádáni: r. 1905 ve Vídni a r. 1907 v Cáchách, kde krásné sbírky kartonů, kreseb, plastik, výrobků zlatnického umění a církevního nářadí (paramentů) budily všeobecnou pozornost znalců, kritiků i historiků umění.
O dnešním poválečném stavu této umělecké školy beuronské nemáme bohužel zatím žádných zpráv. Víme sice, že arciklášter Monte Cassino byl za válečných operací v lednu a v únoru 1944 úplně zničen, ale není přesně známo, do jaké míry utrpěla pohromu umělecká výzdoba podzemní hrobky sv. Benedikta, hlavní dílo umělců beuronských. Také výzdoba pražského chrámu v Emauzích byla jistě, ne-li úplně, tedy do značné míry určitě poškozena. Zatím je známo, že na obnově Monte Cassina a Emauz se horlivě pracuje a že i výtvory umělecké školy beuronské budou obnoveny.