VSTUP JE PRO VŠECHNY ZDARMA!

Přednáškou Vás provede Mgr. Monica Bubna-Litic, která se studiu a ochraně beuronského umění věnuje již 35 let.
Společně se seznámíme s výjimečností interiéru smíchovského kostela Zvěstování Panny Marie a pravidly beuronských nástěnných maleb.

Na co se můžete těšit?

Liber evangeliorum (Kniha evangelií) – Poznejte příběh tohoto unikátu, jehož pergamenové listy byly používány přímo při bohoslužbách. Sestry benediktinky toto dílo tvořily celých 14 let.
BEURONSKÝ KÁNON – Jak geometrický zlatý řez s pomocí matematiky a egyptské inspirace ovládl svět nástěnných maleb.
UNIKÁTNOST KLÁŠTERA SVATÉHO GABRIELA – Detailní pohled na interiér kostela bývalého ženského benediktinského kláštera v Holečkově ulici na Smíchově.
NEZNÁMÉ POHLEDY – Uvidíte záběry maleb a symbolů, které běžně zůstávají očím veřejnosti skryté.

Kapacita kinosálu je pouze 99 míst, tak dorazte prosím včas.

httpS://FaceBook.com/events/1666717024513093

KDY: pondělí 2. března 2026 17:30 – 19:30
KDE: Kostelní 42, Praha 7 – Letná
MÍSTO: kinosál NTM

#Beuron #BeuronskeUmeni #EgyptVPraze #NTM #Praha7 #Letna #MonicaBubnaLitic #LiberEvangeliorum #SvatyGabriel #DejinyUmeni #Zdarma

Při náletu 14. února 1945 byly Emauzy zasaženy, vyhořely a bomby zničily kromě věží mobiliář i freskovou výzdobu. V 60. letech 20. století bylo vztyčeno nové kontroverzní betonové dvojvěží architekta Černého. Mariánský cyklus z jižní stěny, na němž pracoval Lenz, se zachoval v kopiích. Válečnou i poválečnou dobu přežily pouze 4 výjevy. Po sametové revoluci se do Emauz navrátili benediktini a roku 1993 byla opravena Císařská kaple.

Interiér kostela

Při vstupu do chrámové předsíně je na tympanonu portálu zobrazen archanděl Michael. Za předsíň je vsunuta štíhlá hranolová zvonice. Na vnitřním portálu se nachází malba Madony, která připomíná styl italského malířství v 15. století. Hlavní prostor je zaklenut 4 poli křížové klenby a osvětlený vysokými okny. Okna mají dekorativní vitráže s vegetabilními prvky. Vítězný oblouk zdobí sedmkrát holubice jakožto symbol Ducha svatého. 

Presbytář je oproti lodi poněkud nižší. V pásu pod okny se nachází novozákonní citát: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším“. Matouš 11,29.
Oltářní menza byla vyrobena z bílého mramoru a svatostánek byl posázen drahokamy. Pod baldachýnem dominovala stojící plastika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Na tympanonu portálu předsíně sakristie je malba „Ježíš – přítel dětí“ a připomíná Madonu nad vstupem do kostela. Návštěvnictvo mohly dříve zaujmout například bohatě propracované kalichy, stříbrná monstrance zdobená emaily, tyrkysy a rubíny nebo bohatě zdobená vyšívaná kostelní roucha.

Autor původního textu: Dr. Karel Uhl

Vydáno v Rajhradě v roce 1946.

Umělci školy beuronské jsou benediktini. Proto dříve než přikročíme k vlastnímu popisu umělecké školy beuronské, bude nutno předeslati aspoň kratičký výklad o tomto nejstarším duchovním řádu na Západě a o jeho rozdělení.

Roku 529 založil sv. Benedikt z Nursie na jihoitalské hoře Monte Cassino proslulý klášter, za druhé světové války zničený, nyní však opět znovu zřizovaný, odkud řád po zakladateli nazvaný benediktinský, se záhy rozšířil po celé střední a západní Evropě a později i do jiných dílů světa. Vzniklo tisíce a tisíce benediktinských klášterů (jen v Evropě prý jich bylo na 42 000) – z nichž dnešní počet (187 klášterů mužských a 349 ženských podle stavu z roku 1930) je jen nepatrným zlomkem bývalé velikosti a mohutnosti řádu. Tyto kláštery, jinak úplně samostatná opatství, pokud ovšem nebyly proboštstvími nebo prioráty, se za účelem intenzivnějšího života řeholního a k uplatnění společenských cílů a zájmů sdružovaly ve větší celky, v tak zvané kongregace neboli shromáždění klášterů (congregationes monasticae),

v jichž čele stál preses či předseda, volený na dobu několika let. Z bývalých benediktinských kongregací byla slavná kongregace sv. Justiny Padovské, jinak zvaná též kasinská, ve Francii byla značně rozšířena kongregace klunijská či kluniacká, jejíž vliv zasahoval i do našich zemí, a později velmi slavná kongregace sv. Maura či Maurini, která proslula hlavně ve vědách a zanikla za veliké revoluce francouzské. Podobných kongregací bylo značné množství a přirozeně není možno jimi se zde zabývati. Uvedl jsem z nich alespoň ty nejdůležitější a nejslavnější.

V našich zemích byla své doby benediktinská kongregace českomoravská. Také v přítomné době benediktinský řád je organizován ve 14 kongregacích, jež mají jména většinou podle zemí a států v nichž mají své kláštery. Jsou to tyto kongregace: anglická, americko-kasinská, bavorská, belgická, beuronská, brazilská, galská neboli francouzská, rakouská, švýcarská, švýcarsko-americká a uherská. Kasinská kongregace je rozšířena v Itálii, kdežto kongregace kasinská prvotní je podle zemí rozdělena na 6 provincií: italskou, anglickou, belgickou, francouzskou, španělskou a německou. Konečně poslední kongregace sv. Otilie se věnuje misiím v zámořských zemích. České kláštery Břevnov a Broumov, moravský Rajhrad a opatství

Marienberg u Bressanone (u Brixenu) v severní Itálii jsou od roku 1930 mimo kongregace a jsou podřízeny přímo opatu primasovi celého řádu benediktinského.

Z českých klášterů se právě tvoří nová kongregace československá pod ochranou sv. Vojtěcha, prvního Čecha-benediktina, k níž budou patřiti též pražské Emauzy a klášter v Mariboru v Jugoslávii. Ústředí řádu je v primaciálním opatství a zároveň mezinárodní koleji benediktinské sv. Anselma na Aventině v Římě, kdež sídlí representant celého řádu sv. Benedikta opat-primas, volený z benediktinských opatů na 12 let.

Kromě slavných bohoslužeb a vlastního zdokonalování jednotlivců, kromě množství jiných úkolů jako je vyučování ve školách a duchovní správa, pěstovaly se v řádu sv. Benedikta odedávna též nejrůznější vědy a ovšem i umění. V té spoustě klášterů a mezi tolika tisíci mnichy se vždy našlo dosti jednotlivců, kteří se věnovali též umění, ať to bylo stavitelství či sochařství, malířství či jiná odvětví umění. A tak se konečně dostáváme k benediktinské monastické kongregaci beuronské, jež vytvořila svou zvláštní proslulou uměleckou školu, podle ní nazvanou školou beuronskou.

Beuronská kongregace byla zřízena papežem Piem IX. Roku 1868. Roku 1857 Maurus Wolter, předtím kněz arcidiecése kolínské v Německu, složil slavné řeholní sliby v benediktinském opatství s. Pavla v Římě na hrobě tohoto apoštola, jak rok před tím učinil jeho bratr Placid. Oba bratří si umínili obnoviti a obroditi starý řád benediktinský v Německu. Po dlouhém putování, žalu a zklamání se usadili r. 1861 v Materbornu u Kleve. Tam přijali prvního novice, pozdějšího opata emauzského dra Benedikta Sautera, jenž však svůj noviciát dokončil u opata Guérangera ve Francii. Materborn se jim však nezdál vhodným a proto se na čas usadili v diecési frýburské (Freiburg). Pomocí kněžny Kateřiny z Hohenzollernu se jim dostalo opuštěného starého kláštera řeholních kanovníků sv. Augustina v Beuroně u Siegmaringen (založen r. 1077, zrušen r. 1802), kdež se usadili 6. XII. 1862 a po nejnutnějších opravách započali 24. V. 1863 konati služby Boží. Klášter byl zasvěcen sv. Martinu. Papež Pius IX. povýšil roku 1868 tento dosavadní priorát na opatství, a Maura Woltera na prvního opata. Ale v kulturním boji, který vznikl tehdy v Německu, byl 2. XII. 1875 klášter v Beuronu zrušen a mniši byli nuceni dočasně se usaditi ve Voldersu v Tyrolsku. (Od 4. XI. 1875 do roku 1880.)

Zatím vyjednával kníže-arcibiskup pražský kardinál Schwarzenberg s opatem Maurem Wolterem, kterého v zimě roku 1878 pozval do Prahy, o podmínkách převzetí staroslavného kláštera emauzského čili „Na Slovanech“ v Praze, založeného Karlem IV. roku 1348 pro slovanské benediktiny, kterýžto klášter však roku 1635 přešel v majetek španělských benediktinů z Montserratu, takzvaných „černých Španělů“ u V. B. Třebízského. Po obapolné dohodě a se svolením císaře Františka Josefa I., patrona tohoto kláštera, přešly Emauzy v držení beuronské kongregace dne 1. II. 1880. Sem tedy přesídlili mniši z Voldersu a dne 19. III. 1880 započali zde bohoslužby. Opat Maurus věnoval velkou péči obnově a okrase tohoto kláštera. Z Emauz byl roku 1883 založen klášter v Sekavě ve Štýrsku, kamž i arciopat Maurus přesídlil. Roku 1887 pak byl obnoven klášter v Beuroně a v něm se definitivně usadil arciopat, tvůrce nové kongregace. Jeho nástupcem v Emauzích se stal 26. IV. 1885 tamní dosavadní převor P. Benedikt Sauter, v Sekavě pak roku 1887 Ildefons Schober.

Arciopat dr Maurus Wolter zemřel v Beuroně 8. VII. 1890 ve věku 65 let (narozen v Bonnu dne 4. VI. 1825) a jeho bratr i nástupce v hodnosti arciopatské Placid Wolter zemřel tamtéž dne 13. IX. 1908 ve stáří 81 let.

Beuronská kongregace v poměrně  krátké době značně vzrostla jak počtem řeholníků, tak i počtem nově založených klášterů. Kromě Beuronu, Emauz a Sekavy k ní patřily kláštery (r. 1930 podle benediktinského katalogu „S.S. Patriarchae Benedicti familiae confoederatae“, vydaného roku 1931 v protocenobiu (tj. klášteře, pozn. red.) v Subjaku v Itálii: Maria-Laach u Koblenze, Weingarten a Neresheim ve Württembersku,  Gerleve ve Westfálsku, v Trevíru a Kempen v Porýní,  opatství v Křesoboru a priorát v Lubině v Polsku, v Jeruzalémě na Sionu, Cucujaes a Singeverga v Portugalsku, opatství Benediktsberg v Holandsku a opatství Neuburg u Heidelbergu. Dočasně měli beuronští též převorát ve Staré Vodě u Libavy na Moravě. Roku 1930 čítala tato kongregace 1035 mnichů, z toho počtu 334 kněží.

Opatství emauzské v Praze, těžce postižené i s chrámem za druhé světové války, se právě znovu zřizuje, ale nebude již patřiti ke kongregaci beuronské, jejíž arciopat sídlí mimo území našeho státu, nýbrž k nově se tvořící kongregaci československé.

Beuronská kongregace vyniká velice přísným životem podle řehole sv. Benedikta a též neobyčejnou činností v ohledu duchovním a uměleckém. Zvláště proslula obnovou církevního zpěvu chorálního, který pěstuje se zvláštní láskou a horlivostí. Je však také neméně slavná v oboru církevního umění, zvláště v malířství, vytvořivši za vedení P. Desideria Lenze svou zvláštní malířskou školu, nazvanou podle kongregace „umělecká škola beuronská“. Výtvory této umělecké školy malířské, připomínající malby staroegyptské, vynikají krásou a čistou linií. Pozadí na nich téměř docela mizí. Postavy světců, hlavně z řádu benediktinského, a děje, které zobrazují, jsou všechno. Kolorit je nádherný.

Umělci beuronští to byli, kteří k jubilejnímu roku 1880, kdy řád vzpomínal 1400. narozenin svého zakladatele sv. Benedikta z Nursie, nádhernými malbami vyzdobili prvotní klášter sv. Benedikta na Monte Cassině a později (1901-1913) zvláště nádherně upravili a vyzdobili společnou hrobku sv. Benedikta a sv. Školastiky tamtéž. Svými malbami okrášlili též klášter v Beuroně, opatský chrám v Emauzích v Praze, klášter v Sekavě a jiné své kláštery. Reprodukce mnohých z těchto obrazů otiskli v knize „Život a řehole sv. Otce Benedikta“, kterou vydali r. 1902 v Praze. Možno vším právem říci, že beuronská kongregace žije přesně podle řehole sv. Benedikta a že známé benediktinské heslo „Ora et labora – modli se a pracuj!“ provádí co nejpřesněji a nejsvědomitěji, s opravdovou láskou a nadšením.

Tato kongregace měla a má stále větší vliv na obnovu řeholního života i v jiných kongregacích benediktinského řádu a je matkou kongregace belgické, která vznikla roku 1920 z belgických klášterůbeuronské kongregace z nařízení papeže Benedikta XV. O vlivu, vážnosti a oblibě beuronské kongregace svědčí i to, že zní volbou vzešli oba dosavadní opati-primasové celého řádu sv. Benedikta: Hildebrand de Hemptinne a pak Fidelis von Stotzingen.

A nyní se vraťme k umělecké škole beuronské. Její zakladatel P. Desiderius Lenz se narodil 12. III. 1832 v Haigerlochu v bývalém knížectví hohenzollernském z měšťanské rodiny. Jeho otec byl truhlářem a třebas neměl smyslu pro umělecké schopnosti synovy, přece mu dovolil studium na reálce a pak architektonické kreslení u stavebního rady Zobela. Když mu bylo 17 let, ztratil otce a odešel do Mnichova, kde pracoval nejprve v modelovací škole na polytechnice a pak studoval sochařství na tamní akademii výtvarných umění. Mnichovské umělecké sbírky, zvláště glyptothéka (sbírka slavných výtvorů sochařských) dala Lenzovi příležitost studiem aiginských sousoší vniknouti do tajů starého umění řeckého. V této době (1851) seznámil se Lenz s konvertitou Jakubem Wügerem (nar. r. 1829 ve Stockbornu v kantonu Thurgau ve Švýcarsku). Wüger byl výlučně malířem a obzvláště dobrým kresličem. Jej přitahovala příroda a více přímé než stylisované její napodobení. Lenz naproti tomu byl sochařem, ačkoliv znal i architekturu a umělecký průmysl. Miloval především starořecké umění. Jej vábil hlavně styl. Oba pak velmi záhy uplatnili svá nadání a vynikli neobyčejnou měrou. R. 1858 ve stáří 26 let stal se Lenz profesorem umělecko-průmyslové školy v Norimberku. Petr Cornelius, jeden z mistrů německého malířského umění a hlavní zakladatel monumentálního slohu v první polovici 19. století, jehož díla Lenz obdivoval, získal mu stipendium do Říma. Tam studoval Lenz hlavně staré řecké umělce a ještě raději měl egyptské. Tehdy zhotovil mnoho kopií dle obrazů na antických vázách a reprodukcí prvních nálezů z hrobů faraonů. Znaven vírem světa a namáhavým studiem, hledal Lenz klidu v ústraní. Přijal proto r. 1864 místo dozorce v mramorových dolech ve Schlandersu v Tyrolsku. Tam v tichu alpských velehor rozjímal o vznešenosti stvoření. Dva roky žil tam v dřevěné chatě se svými kopiemi obrazů na stěnách, s malými kamny v jednom koutě a s lůžkem z mechu ve druhém. Přišel-li náhodou občas nějaký turista, nabídl mu Lenz toto své lůžko, ale druhého dne byl z něho turista jako polámán. Tam se Lenz vypracoval k té umělecké osobnosti, jak byl později znám. Tam napsal též svůj menší spis „Esthetika beuronské školy“ (Zur Ästhetik der Beuroner Kunstschule“, vyšlo ve Vídni u W. Braumüllera). V něm podal Lenz svůj program, který v něm uzrál v samotě po dlouholetém studiu a obcování se světem. Na ostrově Reichenau měl Lenz přítele, lékaře Bensingera, který jako hudební teoretik bádal o významu čísel v hudbě, což Lenz promítal do výtvarného umění. V Reichenau četl Lenz knížku „Gregoriánský chorál“ od P. Benedikta Sautera, o níž se vyslovil, že tento mnich tvrdil o hudbě právě to, čeho dosíci on sám se snažil ve výtvarném umění. Poněvadž Beuron byl nedaleko, odebral se tam Lenz r. 1868. Tam poznal beuronského reformátora Maura Woltera a s úžasem zřel tam vtěleny ty ideje, jež on sám toužil vyjádřit svou výtvarností. Viděl tam snahu, učinit bohoslužbu nejvyšším uměním, povznést život k Bohu, souladem usměrnit svůj život a to nejlepší z něho dáti Stvořiteli. Beuronští mniši prostudovali chorál i bohoslužebné obřady; potřebovali ještě vyzdobiti nějak své bohoslužebné místnosti. Lenz jim vyhověl. Od té doby benediktinská liturgie beuronská, doprovázená zpěvem a hudbou konala se ve svatyni, vyzdobené Lenzem.

Kněžna Kateřina z Hohenzollernu, zakladatelka kláštera v Beuroně, učinila Lenzovi návrh, aby nedaleko (asi 3 km) od Beuronu vystavěl kapli ke cti sv. Maura, prvního žáka sv. Benedikta. Lenz opět vyhověl a zbudoval kapli v letech 1868 až 1870. Při její výzdobě počítal Lenz na spoluúčast svého přítele Wügera. Když byla kaple dostavěna, odebrali se r. 1870 oba přátelé do Říma, aby tam pracovali na kartonech k této výzdobě. Při práci pomáhal též Lenzův žák Fridolín Steiner. Kaple sv. Maura byla posvěcena dne 5. září 1871. Je to první moderní stavba evropská a beuronští první vyslovili to, co i dnes hýbá mladou uměleckou Evropou. Po vykonané práci oba pomocníci vstoupili do benediktinského řádu, při čemž Wüger dostal řeholní jméno Gabriel, Steiner pak jméno Lukáš. Lenz však odešel ještě do Berlína na další studia. Roku 1872 se vrátil k břehům dunajským. Ale r. 1875 byl klášter v Beuronu zrušen a mniši se odstěhovali do Tyrol.

Arciklášter Monte Cassino pojal úmysl k jubilejnímu roku čtrnáctistých narozenin svého zakladatele sv. Benedikta, připadajících na r. 1880, restaurovati a okrášliti jeho celu a přilehlé místnosti a nabídl tuto práci umělcům z Beuronu. Opat Maurus souhlasil a tak doprovázeni několika bratry-laiky, odešli umělci do Itálie, kde mezi Římem a Neapolí na kopci vysokém 519 m vypíná se tento klášter jako mohutná pevnost. Tam vstoupil Lenz do benediktinského řádu, přijal klášterní jméno Desiderius a u hrobu patriarchy a zakladatele řádu složil dne 15. srpna 1878 řeholní sliby. Do r. 1880 byla práce na Monte Cassině hotova. Vzniklo tam nádherné dílo. Arciopat montecassinský Mikuláš d ́Orgemonte i ostatní mniši byli na výsost spokojeni a mohli tím slavněji oslaviti narozeniny zakladatelovy za účasti celého řádu. Odtud odešel Lenz do Prahy, kde r. 1880 mniši vypuzení z Beuronu našli nový domov. Tam vyzdobil malbami stěny chrámu emauzského, krásné a staré gotické stavby, při čemž bylo užito některých námětů hlavně ze života sv. Benedikta z dřívějších prací na Monte Cassině. Ř̌ada obrazů ze života P. Marie je dílem P. Gabriela Wügera. Roku 1890 pracovali beuronští umělci na výzdobě kaple sv. Martina na Monte Cassině. Za těchto prací zemřel P. Gabriel Wüger. Také P. Lukáš Steiner během těchto prací onemocněl a až do své smrti (†r. 1906) byl neschopen jakékoliv umělecké tvorby. Ale P. Desiderius neztrácel mysli. S několika mladými, dosud v umění nezkušenými druhy započal téhož roku 1890 s výzdobou chrámu benediktinek u sv. Gabriela na Smíchově v Praze, kde vytvořil umělecké dílo.

Mistr sám neměl dosti času, aby se mohl činně zúčastniti na těchto výtvorech. Ale zato bděl velmi přísně nad pracemi svých druhů a nejednou dal již hotovou práci oškrabati a znovu započíti. Zde se kolem něho tvořila mladá generace malířské školy beuronské. Jejich umění nadchlo i tamní benediktinky tak, že samy započaly s uměleckou tvorbou, a sice velmi krásnými výšivkami a malbami miniatur. Mezitím tato mladá generace vyzdobila milostnou kapli v Beuroně podle návrhů P. Pavla Krebse, jenž r. 1888 vstoupil v Beuroně do řádu benediktinského, a pak pracovala na výzdoběklášterního chrámu v Eibingenu u Rüdesheimu.

Po třetí bylo P. D. Lenzovi dopřáno putovat na posvátnou horu Monte Cassino k umělecké práci a opravit a ozdobit tam společnou hrobku sv. Benedikta a jeho sestry sv. Školastiky v chrámové kryptě. Stalo se tak v l. 1899-1913, kdy o svatodušních svátcích tyto památné místnosti byly vysvěceny. Náklad na tuto výzdobu poskytl celý řád benediktinský a kromě něho také papežové Lev XIII. A Pius X., mnozí kardinálové, arcibiskupové a biskupové, ba i světští panovníci. Na památku toho byly na pobočních klenbách hrobky umístěny znaky všech těchto dobrodinců. Také české kláštery Broumov, Rajhrad, Emauzy, klášter sv. Gabriela na Smíchově, (zatím zrušený r. 1918) a klášter sv. Prokopa v Chicagu ve Spojených státech přispěly na výzdobu hrobky a mají tam svůj znak.

Po skončení těchto prací trávil P. Desiderius Lenz dny svého života v mateřském klášteře beuronském. Zemřel tam 28. I. 1928 ve věku 96 let. Požehnán věkem, dočkal se pokolení, jež se přiblížilo k jeho ideám. Jeho druhové, přátelé, pomocníci a spolubratři řádoví zemřeli mnohem dříve: P. Gabriel Wüger r. 1890 a P. Lukáš Steiner r. 1906.

Nápadné jest v dějinách umělecké školy beuronské, že snahy P. Gabriela Wügera po prvních pracích na Monte Cassině stále více se uplatňovaly, kdežto dříve byl to Lenz, který udával tón. Také v náčrtcích P. Desideria jeví se stále silnější vliv Wügerův. Zde ovšem nelze ani zdaleka vypočísti všechny práce umělecké školy beuronské. Ačkoliv umění těchto mnichů přichází ku plnému uplatnění jen v chrámech ve spojení s bohoslužbou čili je to umění ryze církevní, přece vystoupili dvakráte na veřejnost, když o to byli výslovně požádáni: r. 1905 ve Vídni a r. 1907 v Cáchách, kde krásné sbírky kartonů, kreseb, plastik, výrobků zlatnického umění a církevního nářadí (paramentů) budily všeobecnou pozornost znalců, kritiků i historiků umění.

O dnešním poválečném stavu této umělecké školy beuronské nemáme bohužel zatím žádných zpráv. Víme sice, že arciklášter Monte Cassino byl za válečných operací v lednu a v únoru 1944 úplně zničen, ale není přesně známo, do jaké míry utrpěla pohromu umělecká výzdoba podzemní hrobky sv. Benedikta, hlavní dílo umělců beuronských. Také výzdoba pražského chrámu v Emauzích byla jistě, ne-li úplně, tedy do značné míry určitě poškozena. Zatím je známo, že na obnově Monte Cassina a Emauz se horlivě pracuje a že i výtvory umělecké školy beuronské budou obnoveny.

/52., díl/ MONICA BUBNA-LITIC + HANA NAVRÁTILOVÁ
Povídání o základních souvislostech berounského umění v Praze

MišMaš, Art pokračuje v toulkách po okolí Winternitzovy vily a přináší další rozhovor ze série 5x po Praze 5., Tentokrát se Máša Pivovarová zaměřila na zcela unikátní, památku, kterou najdeme na pražském Smíchově.
Jedná se o 1. ženský klášter benediktinek Beuronské kongregace zasvěcený archandělu Gabrielovi s bývalým opatským kostelem Zvěstování, Panně Marii. Komplex byl vystavěn v letech 1888–1891 a unikátním ho činí mimořádně dochovaná vnitřní výzdoba. Můžeme mluvit o nejucelenější, památce  tzv. beuronského gesamtkunstwerku na světě.

Máša Pivovarová o fenoménu Beuronské umělecké školy a klášteru svatého Gabriela promluví s Monicou Bubna-Litic, zakladatelkou Spolku přátel beuronského umění a předsedkyní Nadačního fondu Malakim, hraběnkou, která, je shodou okolností příbuzensky spjata s Gabrielou, Swéerts-Sporck, mecenáškou a spoluzakladatelkou kláštera svatého Gabriela.
Skrze obrazovku počítače se k rozhovoru připojí i egyptoložka Hana, Navrátilová, která, v současnosti přednáší na univerzitě v Oxfordu.

V rozhovoru se dozvíte o historii mužského benediktinského kláštera v Beuronu v dnešním německém Bádensku-Württembersku, založení a výzdobě kláštera svatého Gabriela, vazbě beuronského umění na starověký Egypt i o jeho, vlivu na secesní hnutí.
Na závěr nebude chybět vysvětlení současné situace okolo záchrany této unikátní památky.

MIŠMAŠ ART – 52. díl

Autor: JAN H. VITVAR

Heute das ehemalige Benediktinerinne Kloster St. Gabriel Gabriel Loci. Der monumentale Komplex mit seiner charakteristischen Backsteinfassade, die an ein altes englisches Herrenhaus erinnert, das sich an den Hängen des Berges Petřín (Laurenziusberg) im Prager Stadtteil Smíchov erhebt, ist den Besuchern des Designblok-Festivals, Film und Kunstschaffenden, die hier ihre Ateliers haben, und denen, die in diesen Wochen zum Sommerkino kommen, bekannt. Ursprünglich aber war es das Kloster St. Gabriel, in dem Ende des 19. Jahrhunderts die Benediktinerinnen von Beuron Zuflucht fanden.

Das geheimnisvolle Wort Beuron ist der Schlüssel zur Geschichte des Gebäudes – es macht es zu einem einzigartigen Kulturdenkmal, das auf der Welt seinesgleichen sucht. Die Vergangenheit des seit langem verlassenen Klosters ist heute für die meisten Menschen vergessen. Doch die Frage nach seiner Zukunft ist ebenso spannend. Nach jahrzehntelangem Dornröschenschlaf hat der neue Eigentümer die Anlage in ein Kulturzentrum umgewandelt. Dieses ist jedoch nur vorübergehend und soll nach der Renovierung durch ein Hotel ersetzt werden. Für diejenigen, die mit dem Verhältnis lokaler Bauherren zu Denkmälern vertraut sind, klingt das beängstigend, aber diejenige, die am meisten über das Kloster weiß, hofft immer noch, dass in Smíchov vielleicht ein kleines Wunder geschehen möge.

Flucht vor Bismarck und Masaryk (erster Präsident der Tschechoslowakischen Republik)

So zumindest beschreibt Monica Bubna-Litic das aktuelle Geschehen, als sie die Verkündigungskirche, die an der Südostecke des ehemaligen Klosters steht, mit einem massiven Schlüssel für einen journalistischen Besuch aufschließt. „Als ich vor dreiunddreißig Jahren hierher kam, gab es in der Kirche so gut wie kein Inventar außer den Kirchenbänken und einem Gitter„, erinnert sie sich an die Zeit, als sie begann, die Sonntagspredigten von Václav Malý in den Räumlichkeiten zu besuchen. Für den Pfarrer, der durch sein Auftreten von Demonstrationen während der Samtenen Revolution berühmt geworden war, eröffnete sich die Gelegenheit, nach dem Sturz des Regimes offiziell die geistliche Leitung zu übernehmen.

Die zierliche Frau, die durch die Kirche geht, hieß damals noch Monica Sebova. Der heutige Weihbischof Prags Václav Malý erregte ihre Aufmerksamkeit nicht nur durch seine Erklärung des christlichen Glaubens, sondern auch durch seine Analyse der Kunst, mit der die Kirche geschmückt war. Damals hörte sie zum ersten Mal den Begriff „Beuroner Schule“ – eine Bezeichnung für den unnachahmlichen künstlerischen Stil des späten 19. und frühen 20. Jahrhunderts, der etwas so scheinbar Unvereinbares wie die Lehren der katholischen Kirche und die altägyptische Kunst zusammenbrachte. Monica, die nach der Revolution zu ihrem adeligen Familiennamen Bubna-Litic zurückkehrte, war von der Geschichte dieser Kunstepoche so gefesselt, dass sie beschloss, die nächsten Jahrzehnte ihres Lebens dieser Epoche zu widmen.

Heute ist sie Vorsitzende der Gesellschaft der Freunde der Beuroner Kunst und führt im Rahmen der Aktivitäten der angeschlossenen Stiftung Malakim regelmäßig an Wochenenden Führungen durch das Gelände des ehemaligen Klosters Smíchov durch (die Führungstermine siehe Website der Stiftung). Erst mit der Zeit entdeckte sie, dass ihre Leidenschaft für die Beuroner Kunst möglicherweise tiefere Wurzeln hat. Die Familie Bubna-Litic, oder Bubna von Lititz, die das Schloss Doudleby im Adlergebirge gehört, ist mit der Familie Swéerts-Sporck blutsverwandt. Und es war Gräfin Gabrielle Swéerts-Sporck, die Ende des 19. Jahrhunderts den Bau des Klosters Smíchov finanzierte, das noch heute nach ihrem Schutzpatron benannt ist.

Aber wir müssen noch weiter zurückgehen, um zum Kern dieser bemerkenswerten Geschichte vorzudringen. Bis ins Jahr 1873, als die Brüder und Benediktinermönche Maurus und Placidus Wolter die Beuroner Kongregation in Beuron im Südwesten Deutschlands gründeten. Als besonderer Ableger des Benediktinerordens machten sie sich daran, den christlichen Glauben durch einen völlig neuen künstlerischen Stil zu verbreiten. Zu diesem Zweck wurde die Beuroner Kunstschule gegründet, in der die Ordensmitglieder lernten, im Sinne der neuen Prinzipien zu malen, zu formen und zu gestalten.

Peter Lenz war Initiator und Wortführer der Beuroner Schule. Später nahm er den Klosternamen Desiderius annahm. In einer Zeit, in der die europäische Kunst (auch die religiöse) vom akademischen Realismus beherrscht wurde, mit Bildern, die realer zu sein versuchten als die Wirklichkeit, wollte Lenz zu den spirituellen, zeitlosen Wurzeln der Zivilisation zurückkehren, wo die Form der Kunst den Betrachtenden nicht vom Inhalt ablenken würde. Und er fand sie im alten Ägypten, obwohl er nie in Afrika gewesen war, und antike Stiche und Gemälde nur in Fotografien und Zeichnungen erkundet hatte. Das Ergebnis war der „Beuroner Kanon„, in dem die ideale Darstellung des männlichen und weiblichen Körpers einer präzisen geometrischen Konstruktion mit gleichseitigen Dreiecken, Kreisen und Quadraten folgt, die der Figur eingeschrieben sind.

Die Zellen, die der Meditation und dem Schlaf dienten, waren mit Gipskartonwänden abgetrennt.

Die politischen Entwicklungen in Europa sorgten dann dafür, dass der Ruhm dieser Kunst nicht von Deutschland, sondern von den böhmischen Ländern ausging (Prag wurde von 1891 bis 1919 das Zentrum der Beuroner Kunst). Kurz nach der Gründung der Beuroner Kongregation startete Reichskanzler Otto von Bismarck den „Kulturkampf“ gegen die katholische Kirche. In dem Bemühen, den Einfluss des Vatikans auf den vereinigten deutschen Staat zu begrenzen, begann er, Klöster zu schließen. Die Beuroner Gemeinschaft zog daher zunächst nach Österreich und 1880 von dort nach Böhmen. Genauer gesagt nach Prag, wo sie zunächst das Emaus-Kloster übernahm.

Acht Jahre später bauten die Ordensbrüder (beuroner Emausiner)auf der anderen Seite der Moldau in Smíchov ein Meisterwerk, das erste Frauenkloster der Beuroner Kongregation. Der Bau des Klosters St. Gabriel mit einer Kirche im neoromanischen Baustil wurde von der bereits erwähnten Gräfin Gabrielle Swéerts-Sporck gestiftet. Seine Bauzeit dauerte nur drei Jahre. Der Autor der kompletten Ausmalung war Gründer der Beuroner Kunst, P. Desiderius Lenz OSB.  Die Ausschmückung der Anlage dauerte noch lange nach ihrer Fertigstellung an. Einiges blieb unvollendet. Da kam der Oktober 1918, die Tschechoslowakei wurde gegründet und die Geschichte der Flucht wiederholte sich.

Auch Masaryks Republik versuchte, den Einfluss des katholischen Roms auf den Staat loszuwerden. Der mehrheitlich deutschsprachige Orden spürte, dass er hier nicht mehr willkommen war. Die Ordensschwestern beschlossen daher, in das immer noch stark katholische Österreich zu gehen und verkauften 1919 die Räumlichkeiten an das Post- und Telegrafenministerium. Sie nahmen das Mobiliar in dutzenden von Güterwaggons mit und trennten sich vom Kloster mit einer einzigen Verkaufsbedingung, die glücklicherweise bis heute gültig ist: Die Verkündigungskirche muss weiter für religiösen Zwecken vorbehalten bleiben.

Die Spur führte zu den Schwarzenbergs

Das Gotteshaus wurde nie entweiht. Während das Kloster in den folgenden Jahrzehnten (oft drastische) bauliche Veränderungen erfuhr, ist die Kirche in der Form erhalten, in der sie vor mehr als hundert Jahren errichtet wurde. Hinter dem Altar ist noch ein von Desiderius Lenz auf Holztafeln gemaltes Gemälde mit der Madonna als Sitz der Weisheit an der Wand befestigt. Darüber blickt aus dem Gewölbe der Apsis ein Fresko des herrschenden Christus herab, und das Altarbild ist von monumentalen Engelsfiguren umgeben, die von den Nonnen unter Lenz‘ Leitung in der Apsis geschaffen wurden.

Das Hauptwerk von Lenz befindet sich auf der gegenüberliegenden Seite. Über dem hölzernen Winterchor, wo heute die Orgel steht, malte Lenz eine Pieta, deren Form recht ungewöhnlich ist: Der tote Christus ruht nicht in den Armen seiner Mutter Maria, sondern liegt vor ihr auf einem Steintisch, teilweise in Binden gehüllt. Die Szene erinnert nicht an die Ereignisse unmittelbar vor der Auferstehung, sondern an die Einbalsamierung der Pharaonen. Dieser Eindruck wird durch einen hölzernen Falken, ein traditionelles Attribut des altägyptischen Himmelsgottes Horus, bestätigt, der vor dem Hauptaltar auf dem Lesepult sitzt, von dem aus die Bibel verlesen wird. Nirgendwo sonst auf der Welt kann man so etwas sehen.

Noch vor ein paar Jahren hätte man in Smichov vergeblich nach einem Falkenpult gesucht. Zusammen mit anderen Einrichtungsgegenständen verschwand es 1919 in Österreich und ist dank der Nachforschungen von Monica Bubna-Litic kürzlich (2008) nach Prag zurückgekehrt. Auf der Suche nach dem Kirchen- und Klostermobiliar begab sie sich zunächst in das Kloster St. Gabriel auf der Burg Bertholdstein an der Grenze zu Slowenien und Ungarn, (dann in das Diözesanmuseum in Graz). Hierher waren die Nonnen 1919 auf Einladung der Familie Schwarzenberg aus Prag geflüchtet. Ein Mitglied der Gemeinschaft von Smíchov war Benedikta von Schwarzenberg, die1922 Äbtissin des neuen Klosters in Österreich wurde. Und wie sich herausstellte, wurden die Stühle, Tische, Sessel und andere Einrichtungsgegenstände von ihren Mitschwestern gut gepflegt.

Monica Bubna-Litic hat anhand von Fotografien aus dieser Zeit ermittelt, was ursprünglich für das Prager Kloster Smíchov geschaffen worden war. Und als die Schwestern 2008 in ein neues Kloster in St. Johann bei Herberstein umzogen, beschlossen die Benediktinerinnen der immer kleiner werdenden Gemeinschaft, die Gegenstände an ihren ursprünglichen Standort zurückzubringen. Monica Bubna-Litic verhandelt derzeit mit dem Orden über die Rückgabe der Zinkstatue des Erzengels Gabriel, die früher auf dem Dach über dem Haupteingang der Kirche stand; eine Nachbildung befindet sich jetzt in der Kirche.

Do kostela sice zatékalo a některé fresky jsou kvůli tomu poničené. Jinak ale chrám až na zazdění chóru věrně připomíná svůj historický účel. Včetně dochovaných citátů z Bible napsaných na zdi v češtině a němčině. Se zbytkem kláštera je to složitější. Pošta v něm už za 1. republiky přestavěla, co se dalo. Centrální rajskou zahradu, kde řádové sestry pěstovaly bylinky, vydláždili, zastřešili a umístili do ní šekový úřad. Později ho proměnili na muzeum, kde vystavovali pošťácké povozy a během normalizace sem byl umístěn sklad s regály na složenky.

Das Memento der zerstörten Jünger

Die Klosterbibliothek mit erhaltenen Holzregalen und einer noch funktionierenden mobilen Leiter ist sehenswert. Die umliegenden Grundstücke, auf denen die Nonnen Wirtschaftsbetriebe hatten und z.B. Getreide für Brot anbauten, das sie an die Armen von Smíchov verteilten, wurden von den Behörden abgeriegelt, und es ist nun unmöglich, vom Gelände nach Petřín zu gehen (ein Durchgang ist im Rahmen der bevorstehenden Rekonstruktion geplant).
Das Atelier des hl. Lukas mit seinem großen Fenster, in dem Desiderius Lenz einst Nonnen das Malen lehrte, ist von Innen in vier Teile verteilt. Das Fresko des gekreuzigten Christus vor der Haupttreppe, von dem nur noch der obere Teil sichtbar ist, hat das gleiche Schicksal erlitten. Neue Schichten leider auch technischer Farbe haben fast alle Wände des Klosters bedeckt. Die Wandmalereien inspirierten Alfons Mucha zu seinen Jugendstilgemälden und František Bílek zu seinen ornamentalen Schriften. Die Meditations- und Schlafzellen wurden mit Gipskartonwänden verkleidet und die Parkettböden mit Linoleum beklebt.

Die bizarre Mischung historischer Instututionen bei einem Spaziergang durch das Gelände wird durch die derzeitigen Belegung des Klosters noch verstärkt. Im Jahr 2020 wurde es von der Tschechischen Post für 353 Millionen an die Investmentgruppe CIMEX verkauft, die es in ein Fünf-Sterne-Hotel mit 180 Zimmern verwandeln will. Natürlich verspricht sie, den kulturellen Wert des Klosters so weit wie möglich zu respektieren – schließlich sind das Kloster und die Kirche seit 1964 ein Kulturdenkmal.

Vor dem Umbau und der Renovierung benannte CIMEX das Gebäude in „Gabriel Loci“ um und widmete es kulturellen Aktivitäten. In den Räumen des Klosters haben etwa zwanzig Künstler ihre Ateliers untergebracht. Das beliebte Designblok-Festival fand hier bereits dreimal statt, die Sommerbühne zeigt in den Ferien Filme und spielt Theater, und vorletzte Woche gab der Komponist Karel Havlíček in der Kirche ein Klavierkonzert mit DJ-Set. Auch Filme werden hier gedreht. Mit Monica Bubna-Litic gehen wir vom ehemaligen Kreuzgarten zu einen New Yorker Waschsalon, der in einem der Räume von Filmemachern eingebaut wird.

Neben den Filmemachern ist das Kloster seit kurzem auch von Restauratoren besetzt. Seit Juli haben Studenten der Fakultät für Restaurierung der Universität Pardubice in Litomyšl damit begonnen, mit Hilfe von Sonden die ursprünglichen Malereien in den Räumen freizulegen und herauszufinden, wo die Beuroner Fresken erhalten geblieben sind. Geführt werden sie von der Restauratorin Sr. Petra OSB, die ihre Diplomarbeit über die Beuroner Kunst geschrieben hat.

Die Pläne der CIMEX-Gruppe sind noch nicht öffentlich. Nach Angaben des Direktors für die Entwicklung des Klosters, Architekten Jiří Bartoš, beruhen sie jedoch auf der Tatsache, dass das Kloster ursprünglich als Unterkunft konzipiert war und auch genutzt wurde, so dass sich nur die Klientel ändern wird.

Monica Bubna-Litic erwartet dringend diese Bewahrende Zukunft. Während sie sich ihren Weg durch die weitläufigen Gänge bahnt, deren schäbiger Zustand deutlich macht, dass es mit minimalen Eingriffen nicht getan sein wird, ist die Vorfreude auf die zu erwartenden Schätze, die der einzigartige Komplex noch birgt, ungetrübt. Es begann mit einer grundlegenden Untersuchung der Wände, unter denen die Fresken verborgen sein sollen, deren Aussehen – zum Beispiel im riesigen Speisesaal – wir heute nur von mehr als hundert Jahre alten Fotografien kennen.

„Wir möchten die Wandmalereien im Kreuzgang freilegen und erhalten, damit Besucherinnen und Besucher sie bewundern können, und wir planen auch die Rekonstruktion der Kirche der Verkündigung der Jungfrau Maria“, fügt Bartoš im Namen des Bauherrn hinzu. Es sei schwierig abzuschätzen, wie lange die Arbeiten dauern werden, sagt er, und ebenso schwierig sei es, die Investitionen zu beziffern. Sie hängen nicht nur davon ab, was bei der Untersuchung entdeckt wird, sondern auch von der Kostenentwicklung für Material und Arbeit.

Wie genau die Innenräume des zum Hotel umzubauenden Klosters aussehen werden, wird derzeit innerhalb des Unternehmens diskutiert, und natürlich werden auch die Denkmalpfleger ein Wörtchen mitzureden haben. Als Mahnung zu Vorsicht könnte das Fresko gelten, das sich in der Nähe des Schlafzimmers der ehemaligen Äbtissin befindet. Es zeigt drei Emmausianer-Jünger. Ihre Gesichter mit den Heiligenscheinen wurden jedoch vor Jahren von Arbeitern, die Elektrizität montierten, zerhackt und mit Mörtel über die Inschrift „Mane nobiscum Domine“ („Herr, bleibe bei uns„) überdeckt.

Zeitschrift RESPEKT: https://Respekt.cz/tydenik/2023/32/Klaster-plny-starovekeho-Egypta

Autor: JAN H. VITVAR (vedoucí kulturní rubriky)

Datum publikace: 5. srpna 2023

Tento monumentální komplex s charakteristickou cihlovou fasádou připomínající stará anglická sídla na pražském Smíchově tyčící se na úbočí Petřína se dnes jmenuje Gabriel Loci a zná ho návštěvnictvo festivalu DesignBlok i letního kina, filmaři i výtvarníci a výtvarnice, kteří zde mají ateliéry. Původně však šlo o klášter svatého Gabriela, v němž na sklonku 19. století našly azyl řádové sestry benediktinské beuronské kongregace. 

Právě tajemné slovo Beuron je pro příběh stavby klíčové – díky němu je unikátní kulturní památkou, která nemá ve světě obdoby. Minulost dávno zrušeného kláštera je dnes pro většinu lidí zapomenutá. Stejně vzrušující jsou ale otázky ohledně jeho budoucnosti. Areál se nyní totiž po desetiletích spánku díky novému majiteli proměnil na kulturní centrum. To je nicméně jen dočasné a po rekonstrukci ho nahradí hotel. Pro znalce vztahu místních developerů k památkám to zní děsivě, člověk, který ví o klášteru nejvíc, přesto doufá, že by snad na Smíchově mohlo dojít k malému zázraku.

Útěk před Bismarckem i Masarykem

Tak alespoň aktuální dění popisuje Monica Bubna-Litic, když novinářské návštěvě masivním klíčem odemyká kostel Zvěstování Panny Marie stojící v čele někdejšího kláštera. „Když jsem sem před 32lety přišla, z vybavení kostela tady nebylo až na lavice a 1 mříž v podstatě nic,“ vzpomíná na dobu, kdy do areálu začala docházet na nedělní kázání Václava Malého. Pro faráře, proslaveného krátce předtím moderováním demonstrací během Sametové revoluce, byl kostel po pádu režimu vůbec 1. možností oficiálně vykonávat duchovní správu.

Drobná žena procházející chrámem se tehdy ještě jmenovala Monica Šebová. Malý ji upoutal nejen výkladem křesťanské víry, ale také rozborem umění, jímž byl chrám vyzdoben. Tehdy poprvé slyšela termín „beuronská škola“ – to je označení nenapodobitelného uměleckého stylu z přelomu 19. a 20. století, který spojil něco zdánlivě tak nespojitelného jako učení katolické církve a starověké egyptské umění. Paní Monicu, která se po revoluci vrátila k rodovému šlechtickému jménu Bubna-Litic, příběh této umělecké éry zaujal natolik, že se mu rozhodla věnovat následující léta života.

Dnes předsedá Spolku přátel beuronského umění a v rámci aktivit přidruženého Nadačního fondu Malakim o víkendech pravidelně provází areálem bývalého smíchovského kláštera. Až časem zjistila, že její zápal pro beuronské umění může mít i hlubší kořeny. Rod Bubna-Litic, neboli Bubnové z Litic, vlastnící zámek Doudleby v Orlických horách je totiž pokrevně spojený s rodem Swéerts-Sporcků. A byla to právě hraběnka Gabrielle Swéerts-Sporck, kdo koncem 19. století zaplatil stavbu smíchovského kláštera, který je dodnes pojmenován po jejím křestním patronovi.

Za jádrem zajímavého příběhu se ale musíme vrátit ještě hlouběji. Do roku 1873, kdy v Beuronu v jihozápadní části Německa založili bratři a benediktinští mniši Maurus a Placidus Wolterové beuronskou kongregaci. Jedinečnou odnož benediktinského řádu, která se rozhodla šířit křesťanskou víru pomocí zcela nového uměleckého stylu. Za tím účelem vznikla beuronská umělecká škola, v níž se členové a členky řádu učili malovat, sochařit a vůbec tvořit v duchu nových zásad.

Jejich autorem byl Peter Lenz, který přijal řeholní jméno Desiderius. V době, kdy v evropském umění (včetně náboženského) dominoval akademický realismus s obrazy, jež se snažily být opravdovější než skutečnost, se chtěl Lenz vrátit ke spirituálním, nadčasovým kořenům civilizace, u nichž by forma umění neodváděla diváctvo od obsahu. A našel je ve starověkém Egyptě, ač v Africe nikdy nebyl a dávné rytiny i malby zkoumal jen na fotografiích a kresbách. Výsledkem byl beuronský „kánon“, v němž se ideální zobrazení mužského a ženského těla řídí přesnou geometrickou konstrukcí s rovnostrannými trojúhelníky, kruhy a čtverci vepsanými do postavy. 

Cely sester sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky.

Politický vývoj v Evropě pak rozhodl, že sláva tohoto umění se nešířila z Německa, ale z českých zemí. Brzy po založení beuronské kongregace totiž kancléř Otto von Bismarck spustil „KulturKampf“, kulturní boj proti katolické církvi. V rámci snahy omezit vliv Vatikánu na sjednocený německý stát začal rušit kláštery. Beuronská komunita se proto nejprve přesunula do Rakouska a z něj v roce 1880 do Čech. Konkrétně do Prahy, kde nejprve převzala do své správy Emauzský klášter. 

O 8 let později začali na Smíchově (na 2. břehu Vltavy) řeholní bratři s pomocí financí od hraběnky Swéerts-Sporck stavět klášter svatého Gabriela s kostelem v novorománském architektonickém stylu (trvalo to 4 roky). Výzdoba areálu probíhala ještě dlouho po jeho dokončení a než bylo všechno hotovo, přišel říjen 1918, vznik Československa a příběh útěku se opakoval. 

Také Masarykova republika se snažila zbavit vlivu katolického Říma na stát. Převážně německy hovořící řád vycítil, že zde přestává být vítán. Řádové sestry se proto rozhodly odejít do stále silně katolického Rakouska a v roce 1919 areál prodaly ministerstvu pošt a telegrafů. Mobiliář si odvezly v desítkách nákladních vagonů a s klášterem se rozloučily s 1 prodejní podmínkou, jejíž platnost naštěstí trvá dodnes: kostel Zvěstování Panny Marie musí pošta ponechat k náboženským účelům.

Stopy vedly ke SchwarzenBergům

Chrám tedy nebyl nikdy odsvěcen. Zatímco klášter v následujících dekádách prošel (mnohdy drastickými) stavebními úpravami, kostel se dochoval v podobě, v jaké před více než 100 lety vznikl. Za oltářem je stále ke zdi připevněný obraz namalovaný Desideriem Lenzem na dřevěné desky s madonou coby Stolicí Moudrosti. Nad ní z klenby apsidy shlíží freska vládnoucího Krista od Lenzova kolegy WilliBrorda Verkadeho, oltářní obraz obklopují monumentální postavy andělů, které vytvářely řádové sestry pod Lenzovým vedením.

Hlavní Lenzovo dílo je na opačné straně. Nad dřevěný kůr, kde dnes stojí varhany, namaloval pietu, jejíž podoba je naprosto neobvyklá: mrtvý Kristus nespočívá v náručí své matky Marie, ale leží před ní na kamenném stole a je částečně zabalen do obinadel. Spíš než události těsně před zmrtvýchvstáním scéna připomíná výjev s balzamováním faraonů. Dojem potvrzuje obrovský dřevěný sokol, tradiční atribut staroegyptského boha nebes Hóra, který sedí před oltářem na vrcholku pultíku, ze kterého předčítají z Bible. Nikde na světě už dnes nic takového neuvidíme. Ostatní beuronské chrámy (umělecký styl zanikl po Lenzově smrti v roce 1928) se nám v takové celistvosti nedochovaly.

Ještě před několika lety bychom přitom sokola na Smíchově hledali marně. Spolu s dalším mobiliářem v roce 1919 zmizel v Rakousku a do Prahy byl nedávno vrácen až díky bádání Moniky Bubna-Litic. Nejprve se vydala pátrat po vybavení kostela a kláštera do archivu benediktinek ve Štýrském Hradci. Stopy ji následně přivedly do kláštera svatého Gabriela na hradě BertholdStein na rakouských hranicích se Slovinskem a Maďarskem. Právě sem se v roce 1919 řádové sestry uchýlily z Prahy na pozvání rodiny SchwarzenBergů. Členkou smíchovské komunity totiž byla Benedikta ze SchwarzenBergu, která se pak v Rakousku stala abatyší nového kláštera. A jak se ukázalo, o židle, stoly, křesla a další vybavení její sestry vzorně pečovaly až dodnes.

Monica Bubna-Litic s nimi na základě dobových fotografií identifikovala, co původně vzniklo pro pražský Smíchov. A když se v roce 2008 sestry stěhovaly do nového kláštera ve svatém Johannu u Herbersteinu, rozhodly se členky řídnoucí komunity, že dlouhodobě nevyužívané věci vrátí na původní místo. Monica Bubna-Litic aktuálně s řádem jedná o návratu zinkové sochy archanděla Gabriela do Prahy. (Původně stála na střeše nad hlavním vchodem do kostela a v kostele je teď její kopie.)

Do kostela sice zatékalo a některé fresky jsou kvůli tomu poničené. Jinak ale chrám až na zazdění chóru věrně připomíná svůj historický účel. Včetně dochovaných citátů z Bible napsaných na zdi v češtině a němčině. Se zbytkem kláštera je to složitější. Pošta v něm už za 1. republiky přestavěla, co se dalo. Centrální rajskou zahradu, kde řádové sestry pěstovaly bylinky, vydláždili, zastřešili a umístili do ní šekový úřad. Později ho proměnili na muzeum, kde vystavovali pošťácké povozy a během normalizace sem byl umístěn sklad s regály na složenky.

Memento zničených učedníků

Z klášterní knihovny s dochovanými dřevěnými regály a stále funkčním pojízdným žebříkem se stalo také skladiště. Okolní zahradu, v níž sestry pěstovaly obilí na chleba, který rozdávaly smíchovské chudině, úředníci ohradili zdí a nyní se tak z areálu nedá projít na Petřín (průchod je plánován v rámci blížící se rekonstrukce).
Ateliér svatého Lukáše s obrovským oknem, ve kterém kdysi učil Desiderius Lenz mnišky malovat, přepažilo patro. Totéž potkalo fresku s ukřižovaným Kristem před hlavním schodištěm. (Dnes je vidět jen horní část.) Výmalbu ve skoro celém klášteře, která inspirovala Alfonse Muchu k secesním obrazům či Františka Bílka k jeho ornamentálnímu písmu, pokryly nové vrstvy technických barev. Cely sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky, na parkety nalepili linoleum.

Bizarnost mixu historických vrstev během procházky areálem umocňuje současné osazenstvo kláštera. V roce 2020 ho od České pošty za 353 milionů korun koupila investiční skupina CIMEX, která ho hodlá proměnit na hotel (5*) se 180 pokoji. Ovšem s tím, jak slibuje, že bude co nejvíc respektovat jeho kulturní hodnotu – ostatně klášter s kostelem je už od roku 1964 kulturní památkou.

Objekt ještě před rekonstrukcí a renovací CIMEX přejmenoval na Gabriel Loci a věnoval ho kulturním aktivitám. V klášterních celách tvoří asi 20 výtvarných umělců a umělkyň, kteří zde mají rezidenční ateliéry. 3* tu pořádali populární DesignBlok, na Letní scéně o prázdninách promítají filmy a hrají tu divadlo, předminulý týden měl v kostele klavírní koncert a DJ set skladatel Karel Havlíček. A občas tu natáčí filmy a seriály. S Monicou Bubna-Litic se tak z bývalé rajské zahrady po několika krocích rázem ocitáme v newyorské prádelně, kterou si tu filmaři zrovna staví.

Abychom zjistili kde se dochovaly jaké beuronské fresky, od července začíná studenstvo z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pomocí sond odkrývat v místnostech původní výmalbu. 

Plány skupiny CIMEX jsou sice zatím neveřejné. Podle ředitele jejího developmentu Jiřího Bartoše ale vycházejí z toho, že klášter byl už původně navržen a také sloužil k ubytování, čili nyní jen změní jeho klientelu: „Rekonstrukce do podoby hotelu bude vyžadovat minimální zásahy a uchová cenné prvky památkově chráněné stavby.“

Monica Bubna-Litic právě na toto spoléhá. Během cesty rozlehlými chodbami, na jejichž omšelém stavu je nicméně zřejmé, že minimálními zásahy to rozhodně neskončí, je na ní znát nefalšované vzrušení z objevů očekávaných pokladů, které v sobě unikátní komplex ještě skrývá. Začali se základním průzkumem stěn, pod kterými by měly být ukryté fresky, jejichž podobu kupříkladu v obrovské jídelně dnes známe jen ze 100 let starých fotografií.

„Chtěli bychom uchovat fresky v prostoru rajské zahrady, aby je mohlo obdivovat návštěvnictvo, plánujeme také rekonstrukci kostela Zvěstování Panny Marie,“ dodává za developera Bartoš. Jak dlouho budou práce trvat, lze jen těžko odhadnout a stejně obtížné je vyčíslení investice. Záleží nejen na tom, co během průzkumu objevíme, ale i na cenách materiálu a práce.

Jak konkrétně budou interiéry kláštera proměněného na hotel vypadat, o tom nyní debatujeme v rámci firmy, své k tomu samozřejmě řeknou i památkáři a památkářky. Symbolem obezřetnosti může být třeba freska, která se nachází nedaleko bývalé ložnice abatyše. Jsou na ní zachyceni 3 emauzští učedníci. Jejich tváře se svatozářemi však dělníci při vedení kabelů elektriky už před mnoha lety rozsekali a nad nápisem „Mane nobiscum Domine“ („Pane, zůstaň s námi“) je nahradili maltou.

https://Respekt.cz/tydenik/2023/32/Klaster-plny-starovekeho-Egypta
-> při předplatném je uvnitř i zvuková verze

Auf der Grundlage dieses Satzes baute Lenz ein Gesetz auf, das er auf Kunsthandwerk (z.B. Kommuniongefäße), auf die Schaffung von Skulpturen und Gemälden, aber auch auf den Bereich der Architektur anwandte.

Es beginnt laut Lenz mit der Zeichnung eines Kreises. Er ist ein Symbol für die Sonne, für die Welt, für das Leben und die Unendlichkeit. Mit Hilfe von Zahlen (Zählen, Rechnen) kann man z.B. ein regelmäßiges Sechseck in einen Kreis setzen. Der auf den Umfang des Kreises angewandte Radius des Kreises erzeugt sechs Punkte. Durch die Verbindung der Punkte ACE und BDF entstehen zwei gleichseitige Dreiecke, die ein Hexagon (Hexagramm, Davidstern), die Basis von Lenz‘ Kanon, bilden.

Gewicht – (Un-Gewicht) manifestiert sich in der Harmonie. Schönheit drückte Lenz durch Symmetrie aus. Figuren, Skulpturen und Architektur sind entlang der vertikalen und horizontalen Achse symmetrisch, also harmonisch.

Maß, Zahl und Gewicht sind unveränderlich. Lenz ließ sich von der beständigen numerischen Vergangenheit inspirieren, die bis in das künstlerische Zeitalter des alten Ägypten zurückreicht.

Bůh stvořil všecko podle míry, čísel a váhy… (Starý zákon, Kniha moudrosti 11,20).

Na této větě postavil Lenz vlastní geometrický zákon, který použil ke tvorbě soch a nástěnných maleb, k realizaci výšivek, k výrobě uměleckého řemesla jako nábytku, mešního nádobí, zlatnických předmětů a podobně. Pomocí geometrických principů pracoval i na návrzích v oblasti architektury.

Míru podle Lenze lze zobrazit kruhem, který vidíme kolem nás v přírodě. Je to symbol slunce, světa, života a nekonečna.

Pomocí čísel (počtem, propočtem) je možno umístil do kruhu čtverec či rovnostranný trojúhelník: poloměr kruhu nanesený na obvod kružnice vytvoří šest bodů. Spojením bodů ACE a BDF vzniknou dva rovnostranné trojúhelníky, které propojením vytvoří  šestiúhelník, hexagram, Davidovu hvězdu, základ Lenzova kánonu.

Váha – (ne)hmotnost  se projevuje v harmonii. Pomocí souměrnosti Lenz vyjadřoval krásu. Podle svislých a vodorovných os Lenzova kánonu vznikají souměrně malované postavy, sochy i architektonické návrhy.

Míra, čísla i váha jsou neměnné. Lenz se inspiroval touto konstantní číselnou minulostí, kterou znala i umělecké doba starého Egypta.

Lenz se zabýval dobou antického umění a došel k přesvědčení, že staří Egypťané dosáhli stylizovanými formami nejdokonalejšího způsobu vyjádření, když přírodu interpretovali na základě nejčistší abstrakce vyjádřené geometrickou mírou zákonů. Lidskou postavu sestavili Egypťané tak, že za základ vzali délku středního prstu, která je obsažena v délce těla devatenáctkrát.

Řekové naopak hledali inspiraci v mytologii. Sochař Polykleitos (5. stol. př. Kr.) sestavil pomocí geometrie měřítko, jež řečtina označila jako kánon.

Římským starověkým kánonem se zabýval Marcus Vitruvius Polio, který tvrdil, že nejdokonalejším příkladem harmonie je lidské tělo. Proporcionalitu mužské postavy odlišoval od ženské pomocí zlatého řezu.

Období renesance přejalo kánon od Vitruvia a dále ho zdokonalil Leonardo da Vinci. Také Michelangelo měl svůj kánon, měřítkem mu byla výška hlavy obsažená 8x v celkové výšce těla, což přebral od Polykleita. Albrecht Dürer své bádání o poměru částí lidského těla shrnul v díle Čtyři knihy o proporci.

Lenzův kánon měl především duchovní rozměr. Beuronské umění se vyučovalo v klášterech a umělci, ať už architekti, malíři, sochaři, umělečtí řemeslníci, zlatníci, byli řeholníci. Hebrejské slovo „kane“ znamená třtina a té se původně používalo jako míry, kánon je i seznam spisů zvaný Bible, která je měřítkem víry a mravů. Bůh stvořil svět pomocí moudrosti a ve stejnojmenné knize se dočteme, že vše bylo stvořeno na základě míry, počtu a váhy.

Míra se dá podle Lenze nejjasněji znázornit pomocí geometrických obrazců. Základem kánonu je kruh. Jestliže je psáno, že Bůh nejdříve stvořil počátek, symbolizuje ho i začátek rýsované kružnice. Stejně tak můžeme pomocí kruhu narýsovat život každého z nás: Počátek je narození, smrt je uzavření kruhu. Díky kruhu můžeme pochopit pojem nekonečna: Na uzavřené kružnici začátek ani konec nenalezneme. Kružnice tedy znázorňuje nekonečnost Boží podoby, naší duši. Neuzavřená kružnice ukazuje i body jednotlivých období veškerého lidského bytí od stvoření až po dnešek. A jestliže dva tisíce let před tím, než byl stvořen svět, byla Tóra, pak i ona má na kružnici své místo a je kupodivu vždy nejblíže té době, ve které právě žijeme.

Tři body na kružnici, které použila secese k symbolickému vyjádření svého umění, má i beuronský kánon, který je o čtyřicet let starší: Jsou to tři úhly rovnostranného trojúhelníku vepsaného do kružnice, a to tak, že jeden úhel směřuje kolmo dolů. Vložit trojúhelník do kružnice se podaří jen na základě počtu: Mezi vodorovnou stranou trojúhelníku a kružnicí zbývá 1 průměru kružnice, kam Lenz vepsal další kruh. To je budoucí hlava ideální postavy, zatímco rovnostranný trojúhelník je její trup.

Váhu, neboli harmonii mezi mužskou a ženskou postavou se Lenzovi podařilo vyjádřit díky zlatému řezu, mužská má střed v hrudi, u ženské je centrem břicho, místo nového života. 

Podrobný popis kánonu viz brožura Kánon a beuronští umělci

Emauzský benediktin P. Odilo Wolff na začátku své knihy Tempelmasse (Míry chrámů, Vídeň 1912), cituje astronoma a astrologa Johanna Keplera (1571-1630, rodák z Badensko-Württemberska), že nejvyšším pravidlem umění je míra. Wolff dokázal, že jak Jeruzalémský chrám, tak i antické stavby byly postaveny na základě kánonu.

Interessant ist, aus welchen Ecken Europas die benediktinischen Schwestern ins Kloster St. Gabriel eintraten.