BEURONSKÁ UMĚLECKÁ ŠKOLA pochází z benediktinského kláštera v BEURONU v Badensku-Württembersku (SRN), kam se roku 1862 uchýlili velmi vzdělaní benediktini, kteří si sami stavěli a zdobili své stavby. Vytvořili tak osobitý styl, který se odlišoval od tvorby současníků a ovlivnil několik výtvarných směrů a významných umělců, například Alfonse Muchu, Josipa Pliečnika (kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Někteří odborníci jej historicky zařazují do historismu jako předchůdce secese a nabismu.
V době Bismarckova kulturního boje byli z tohoto kláštera benediktini vyhnáni a roku 1880 se přestěhovali do Prahy do kláštera na Slovanech (Emauzy).
Jejich umělecký duch ovlivnil hraběnku Gabrielu Sweerts-Sporckovou tolik, že darovala na výstavbu nového ženského benediktinského konventu v Praze na Smíchově 1 milion českých korun. Stavět klášter sv. Gabriela pro sestry benediktinky začali beuronští roku 1888. Kostel u toho kláštera připomíná staro-křesťanskou baziliku a je zasvěcen Zvěstování Panně Marii (znám pod jménem sv. Gabriel).
První z nich sem přišly z rakouského benediktinského kláštera Nonnbergu ze Salcburku a znovuobnovily benediktinský řád, který před více než 100 lety zrušil Josef II. Beuronská umělecká škola dostala název podle kláštera v Beuronu u Sigmaringenu v Bádensko-Württembersku (SRN), kde je horní tok Dunaje teprve 70 km dlouhý. (První benediktinky přivedla do Čech v 10. století neteř sv. Václava Mlada, která byla papežem Janem XIII. benedikována na abatyši.)
První řeholnice ke sv. Jiří na Pražském hradě přivedla z Říma a cestou domů se k nim přidaly další z Německa, Uher, Polska a také z Čech. Dvakrát přišly do Čech benediktinky cizí národnosti, dvakrát jejich řád v Čechách zanikl. Dnes jsme opět svědky obnovující se benediktinské řehole a to poprvé v historii českými sestrami. Není sice možné, aby se sestry vrátily do opatství sv. Gabriela, protože klášter byl prodán a dnes patří soukromé firmě, ale v polském benediktinském klášteru v Přemyšlu vyšla paní abatyše Romana vstříc několika českým dívkám a je pro ně připravován klášter v Broumově. (Po věčných slibech je sestra Anežka, po ročním noviciátě sestry Vojtěcha, Petra a Tereza a česká dívka Jana je v postulátu).
Historie opatství
Samotné opatství sv. Gabriela vzniklo z popudu hraběnky Gabriely Sweerts-Sporckové, která se rozhodla založit první ženský konvent benediktinek beuronské kongregace v Praze a věnovala tomu jmění v hodnotě 1 milionu korun. Ačkoli se nedožila ani položení základního kamene – 16. října 1888, vznikl obrovský komplex pojmenovaný podle jejího křestního patrona – archanděla Gabriela. Práce probíhaly v letech 1889 – 1910 v neorománském stylu podle plánů – architektů Hildebrandta Hemptinna a Gisleina Béthuna. Přičemž páter Hildebrand vypracoval hlavní ideovou koncepci půdorysu a páter Gislenus ve spolupráci s architektem převedl náčrty do podoby vlastních stavebních plánů.
Již 1889 přišly do kláštera první řeholnice. Kostel byl v dubnu 1891 slavnostně vysvěcen tehdejším kardinálem Františkem Schönbornem. Do oltářní menzy byly vloženy ostatky tří českých patronů – sv. Vojtěcha, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. V prosinci téhož roku zavítal do Prahy páter Desiderius Lenz se svým žákem Janem Verkadem (1868-1946) a malířské práce byly započaty o 4 roky později. V roce 1893 byl klášter povýšen na opatství.
Roku 1919 benediktinky klášter prodaly Ministerstvu pošt a telegrafů s břemenem, že kostel bude navždy sloužit liturgickým účelům. V majetku České pošty zůstal do roku 2018 a po celou dobu 20. století se zde mohly konat bohoslužby. Bohužel větší část kláštera byla upravena pro administrativní potřeby pošty, malby byly zabíleny a budova byla zvýšena na 3 patra. V roce 1993 proběhla kvůli zatékání vody rekonstrukce celého objektu.
Beuronské umění
Beuronské umění můžeme nalézt v Praze v klášterech Emauzy, sv. Gabriela, Sacré Coeur, kostele sv. Anny na Žižkově a v kostele sv. Rodiny v Řepích. Důležité beuronské interiéry v České republice jsou také v Teplicích, Českých Budějovicích, Hradci, Králové, Opavě a dalších městech.
Po založení 1. kláštera v Beuronu vzniklo ve světě později celkem 39 klášterů (dokonce 3 z nich i v zámoří), dnes jich existuje 20, a to 10 mužských a 10 ženských, především na území dnešního Německa a Rakouska.
Mezi náměty a zdroje beuronského umění patřilo umění starověkého Egypta a to zejména hieratická perspektiva. Dále čerpali z babylonského, starořeckého, starokřesťanského a byzantského umění a také ze symbolismu. V podstatě se snažili vrátit k počáteční umělecké výzdobě kostelů. Také se pokoušeli obnovit gregoriánský chorál. Ve svých stavbách používali zvláštní druh písma. Slova oddělují tečky, U je psáno jako V.
Beuronští umělci se zabývali architekturou, sochařstvím, malířstvím, uměleckým řemeslem a od roku 1903 i zlatnictvím, jak byla v Beuronu založena zlatnická dílna. Beuronská škola inspirovala ve 20. století některé umělce jako Josipa Plečnika, Alfonse Muchu a architekta Kotěru.
Beuronská kongregace bylo seskupení klášterů stejného zaměření, v tomto případě uznávající a vytvářející beuronské umění. Kláštery byly v Německu, Belgii, Rakousko-Uhersku, Dánsku, Itálii a dodnes jich existuje 18.
Páter Desiderius (Peter) Lenz
12.3.1832 – 29.1.1928
Zakladatel BEURONSKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY
Německý sochař, malíř, architekt a teoretik. Studoval na mnichovské Akademii, učil v Norimberku. Při cestách jej nejvíce inspiroval Řím, po jehož návštěvě přišel s myšlenkou obnovit starokřesťanském umění V roce 1868 získal zakázku od kněžny Kateřiny z Hohenzollernu a to postavit kapli sv. Maura u Beuronu. Tato kaple nese všechny znaky beuronského stylu. Jeho další architektonické návrhy však už nebyly realizovány.
V roce 1872 se stal oblátem benediktinského kláštera v Beuronu. Řeholní jméno Desiderius získal ve klášteře Monte Cassino v Itálii. Knězem se ale nikdy nestal. Vytvořil mnoho návrhů pro nástěnné malby a vybavení interiéru. Kromě Prahy a Beuronu působil též v Salzburku, Kostnici či Loretu.
Pod jeho vedením pracoval vždy tým kněží a laických bratří z benediktinských kongregací a roku 1894 založil Beuronskou uměleckou školu. Mezi jeho nejnadanější žáky patřil i Jan Verkade. Po 2 letech začal i s výukou benediktinek v opatství sv. Gabriela.
V kostele sv. Gabriela pracoval s početným týmem benediktinských umělců (Jan Verkade, Carl Gresnicht, Paul Krebs a další). Lenz vypracoval filozofii a kánon nového uměleckého směru, který byl založen na prvcích umění staroegyptského, řeckého, římského, byzantského a raného křesťanství.
Lenz se výrazně zabýval ideálními proporcemi lidského těla a pokusil se vytvořit nový soubor pravidel – kánon, který vychází z matematických a geometrických propočtů a podle kterých by se měli umělci řídit. 1. se touto tematikou zabýval Řek Polykleitos, po něm například Leonardo da Vinci a Albrecht Dürer. V 19. století na ně navázal právě Lenz. Inspirovala jej pasáž ze starozákonní knihy Moudrosti, kde stojí, že: „Bůh stvořil všechno podle míry, čísel a váhy“. Tyto zákony Lenz studoval spolu se staroegyptským umění a domníval se, že znovu nalezl Bohem ustanovený poměr proporcí lidského těla. Své objevy zobrazil v čelních pohledech mužského a ženského aktu. Centrem mužské postavy je hrudník, centrem ženské je klín. Ve svých rukopisech pak Lenz pro své přátele a žáky stanovil základní pravidla kánonu.
Jednoduché, lineární, abstraktní znázorňování geometrického stylu odpovídalo matematickým zákonům symetrie a rytmu, pořádku a harmonii. Proto se i v dekoru objevovaly kruhy, trojúhelníky, čtverce, jejichž symbolika hrála dominantní roli, k čemuž se přidávaly různé variace rovných linek, klasovitá vazba zdiva, kosočtvercový nebo, cikcakový dekor, spirály (symbol věčnosti), vlnovky (symbol vody pro vznik a zánik přirozeného života), různé obloukovité linky a rytmizování podélných pruhů a teček. Z raného křesťanství převzalo beuronské umění čisté zářící barvy, které mají symbolickou platnost.
Konstrukce postavy muže
Nejdříve nakreslíme kruh, jehož střed označuje hruď. Do kruhu vepíšeme rovnostranný trojúhelník. Výška trojúhelníku odpovídá výšce trupu. V horní kruhové úseči narýsujeme 2. kruh, který určuje výšku hlavy. Do trojúhelníku vepíšeme 3. kruh, který označuje hrudní nebo břišní část těla. Potom narýsujeme další rovnostranný trojúhelník opačný k 1. a vzniká něco jako Davidova hvězda. Do spodní kruhové výseče narýsujeme 4. kruh, jehož průměr odpovídá kruhu hlavy a který označuje klín.
Následuje důležitá část a to vepsání tzv. dvojitého Polykleitova trojúhelníku, složeného ze 2 rovnostranných trojúhelníků. Body dotyku vrchního vyplněného trojúhelníku a kruhu označují středy ramenních kloubů a spodní označují středy kyčlí.
Beuronské umění nezaměňujme se středověkým benediktinským klášterem v Beuern (Beurum/Buranum) v Bavorsku, který je známý texty potulných středověkých hudebníků a básníků. Tyto texty Carl Orff zkomponoval pod jménem Carmina Burana.
Na pravé straně Holečkově ulice, směrem z náměstí Kinských, se v rozlehlých zahradách nachází nečekaně velkolepá novorománská stavba, která vypadá trochu jako pohádkový hrad s několika věžemi. Je to klášterní komplex sv. Gabriela, který bohužel zevnitř nezná většina obyvatelstva Prahy. Celé umění je ve starší literatuře téměř úplně opomíjeno. Důvodem přehlédnutí beuronského umění v Praze může být i to, že kostel sv. Gabriela nebyl postaven v beuronském slohu, který by stavbu odlišil od ostatních, nýbrž v pseudorománském slohu, který nebyl spolu s celým historismem příliš uznáván.
Levou část komplexu představuje budova bývalého opatství. Napravo je samotný kostel sv. Gabriela ( správně nazýván Zvěstování Panny Marie).
Čím je tedy tento kostel tak významný a v čem spočívá jeho tajemné umění?
To se dozvíte jakmile vstoupíte dovnitř. Jiří Mucha, syn slavného Alfonse Muchy, byl interiérem sv. Gabriela natolik okouzlen, že jej přirovnal k nově objevené egyptské hrobce.
Zdroje:
Attwater, Donald. Slovník svatých. 2.vyd. Papyrus a Jeva. Praha. 1993. s. 437
Čižínská, Helena. Beuronská umělecká škola v opatství svatého Gabriela v Praze. 1.vyd. Praha: Karel Holub 1999. s. 134
Foltýn, Dušan. Pražský Sacré Coeur. Praha. 2002. s. 16
Jauce, Filip. Opatství sv. Gabriela – seminární práce k dějepisné olympiádě. Praha. 2003. s. 5
Kolektiv autorů. Kánon a beuronští umělci. Praha. Společnost přátel beuronského umění 2002. s. 70
Kolektiv autorů. Schéma nástěnných maleb v kostele sv. Gabriela. Praha: Společnost přátel beuronského umění. 2002
Pijoan, José. Dějiny umění 9. 3. vyd. Praha: Odeon 1991. s. 24
Remešová, Věra. Ikonografie a atributy svatých. 2. vyd. Zvon. Praha. 1991. s. 85
Skolková, Linda. Pražské opatství sv. Gabriela a beuronské umění – odborná práce k SOČ. Praha 2001. s. 26