Na Smíchově stojí světový kulturní unikát, jehož zapomenuté poklady nyní začínáme odkrývat aneb když si křesťanství podalo ruku s Afrikou.
Autor: JAN H. VITVAR (vedoucí kulturní rubriky)
Datum publikace: 5. srpna 2023
Tento monumentální komplex s charakteristickou cihlovou fasádou připomínající stará anglická sídla na pražském Smíchově tyčící se na úbočí Petřína se dnes jmenuje Gabriel Loci a zná ho návštěvnictvo festivalu DesignBlok i letního kina, filmaři i výtvarníci a výtvarnice, kteří zde mají ateliéry. Původně však šlo o klášter svatého Gabriela, v němž na sklonku 19. století našly azyl řádové sestry benediktinské beuronské kongregace.
Právě tajemné slovo Beuron je pro příběh stavby klíčové – díky němu je unikátní kulturní památkou, která nemá ve světě obdoby. Minulost dávno zrušeného kláštera je dnes pro většinu lidí zapomenutá. Stejně vzrušující jsou ale otázky ohledně jeho budoucnosti. Areál se nyní totiž po desetiletích spánku díky novému majiteli proměnil na kulturní centrum. To je nicméně jen dočasné a po rekonstrukci ho nahradí hotel. Pro znalce vztahu místních developerů k památkám to zní děsivě, člověk, který ví o klášteru nejvíc, přesto doufá, že by snad na Smíchově mohlo dojít k malému zázraku.
Útěk před Bismarckem i Masarykem
Tak alespoň aktuální dění popisuje Monica Bubna-Litic, když novinářské návštěvě masivním klíčem odemyká kostel Zvěstování Panny Marie stojící v čele někdejšího kláštera. „Když jsem sem před 32lety přišla, z vybavení kostela tady nebylo až na lavice a 1 mříž v podstatě nic,“ vzpomíná na dobu, kdy do areálu začala docházet na nedělní kázání Václava Malého. Pro faráře, proslaveného krátce předtím moderováním demonstrací během Sametové revoluce, byl kostel po pádu režimu vůbec 1. možností oficiálně vykonávat duchovní správu.
Drobná žena procházející chrámem se tehdy ještě jmenovala Monica Šebová. Malý ji upoutal nejen výkladem křesťanské víry, ale také rozborem umění, jímž byl chrám vyzdoben. Tehdy poprvé slyšela termín „beuronská škola“ – to je označení nenapodobitelného uměleckého stylu z přelomu 19. a 20. století, který spojil něco zdánlivě tak nespojitelného jako učení katolické církve a starověké egyptské umění. Paní Monicu, která se po revoluci vrátila k rodovému šlechtickému jménu Bubna-Litic, příběh této umělecké éry zaujal natolik, že se mu rozhodla věnovat následující léta života.
Dnes předsedá Spolku přátel beuronského umění a v rámci aktivit přidruženého Nadačního fondu Malakim o víkendech pravidelně provází areálem bývalého smíchovského kláštera. Až časem zjistila, že její zápal pro beuronské umění může mít i hlubší kořeny. Rod Bubna-Litic, neboli Bubnové z Litic, vlastnící zámek Doudleby v Orlických horách je totiž pokrevně spojený s rodem Swéerts-Sporcků. A byla to právě hraběnka Gabrielle Swéerts-Sporck, kdo koncem 19. století zaplatil stavbu smíchovského kláštera, který je dodnes pojmenován po jejím křestním patronovi.
Za jádrem zajímavého příběhu se ale musíme vrátit ještě hlouběji. Do roku 1873, kdy v Beuronu v jihozápadní části Německa založili bratři a benediktinští mniši Maurus a Placidus Wolterové beuronskou kongregaci. Jedinečnou odnož benediktinského řádu, která se rozhodla šířit křesťanskou víru pomocí zcela nového uměleckého stylu. Za tím účelem vznikla beuronská umělecká škola, v níž se členové a členky řádu učili malovat, sochařit a vůbec tvořit v duchu nových zásad.
Jejich autorem byl Peter Lenz, který přijal řeholní jméno Desiderius. V době, kdy v evropském umění (včetně náboženského) dominoval akademický realismus s obrazy, jež se snažily být opravdovější než skutečnost, se chtěl Lenz vrátit ke spirituálním, nadčasovým kořenům civilizace, u nichž by forma umění neodváděla diváctvo od obsahu. A našel je ve starověkém Egyptě, ač v Africe nikdy nebyl a dávné rytiny i malby zkoumal jen na fotografiích a kresbách. Výsledkem byl beuronský „kánon“, v němž se ideální zobrazení mužského a ženského těla řídí přesnou geometrickou konstrukcí s rovnostrannými trojúhelníky, kruhy a čtverci vepsanými do postavy.
Cely sester sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky.
Politický vývoj v Evropě pak rozhodl, že sláva tohoto umění se nešířila z Německa, ale z českých zemí. Brzy po založení beuronské kongregace totiž kancléř Otto von Bismarck spustil „KulturKampf“, kulturní boj proti katolické církvi. V rámci snahy omezit vliv Vatikánu na sjednocený německý stát začal rušit kláštery. Beuronská komunita se proto nejprve přesunula do Rakouska a z něj v roce 1880 do Čech. Konkrétně do Prahy, kde nejprve převzala do své správy Emauzský klášter.
O 8 let později začali na Smíchově (na 2. břehu Vltavy) řeholní bratři s pomocí financí od hraběnky Swéerts-Sporck stavět klášter svatého Gabriela s kostelem v novorománském architektonickém stylu (trvalo to 4 roky). Výzdoba areálu probíhala ještě dlouho po jeho dokončení a než bylo všechno hotovo, přišel říjen 1918, vznik Československa a příběh útěku se opakoval.
Také Masarykova republika se snažila zbavit vlivu katolického Říma na stát. Převážně německy hovořící řád vycítil, že zde přestává být vítán. Řádové sestry se proto rozhodly odejít do stále silně katolického Rakouska a v roce 1919 areál prodaly ministerstvu pošt a telegrafů. Mobiliář si odvezly v desítkách nákladních vagonů a s klášterem se rozloučily s 1 prodejní podmínkou, jejíž platnost naštěstí trvá dodnes: kostel Zvěstování Panny Marie musí pošta ponechat k náboženským účelům.
Stopy vedly ke SchwarzenBergům
Chrám tedy nebyl nikdy odsvěcen. Zatímco klášter v následujících dekádách prošel (mnohdy drastickými) stavebními úpravami, kostel se dochoval v podobě, v jaké před více než 100 lety vznikl. Za oltářem je stále ke zdi připevněný obraz namalovaný Desideriem Lenzem na dřevěné desky s madonou coby Stolicí Moudrosti. Nad ní z klenby apsidy shlíží freska vládnoucího Krista od Lenzova kolegy WilliBrorda Verkadeho, oltářní obraz obklopují monumentální postavy andělů, které vytvářely řádové sestry pod Lenzovým vedením.
Hlavní Lenzovo dílo je na opačné straně. Nad dřevěný kůr, kde dnes stojí varhany, namaloval pietu, jejíž podoba je naprosto neobvyklá: mrtvý Kristus nespočívá v náručí své matky Marie, ale leží před ní na kamenném stole a je částečně zabalen do obinadel. Spíš než události těsně před zmrtvýchvstáním scéna připomíná výjev s balzamováním faraonů. Dojem potvrzuje obrovský dřevěný sokol, tradiční atribut staroegyptského boha nebes Hóra, který sedí před oltářem na vrcholku pultíku, ze kterého předčítají z Bible. Nikde na světě už dnes nic takového neuvidíme. Ostatní beuronské chrámy (umělecký styl zanikl po Lenzově smrti v roce 1928) se nám v takové celistvosti nedochovaly.
Ještě před několika lety bychom přitom sokola na Smíchově hledali marně. Spolu s dalším mobiliářem v roce 1919 zmizel v Rakousku a do Prahy byl nedávno vrácen až díky bádání Moniky Bubna-Litic. Nejprve se vydala pátrat po vybavení kostela a kláštera do archivu benediktinek ve Štýrském Hradci. Stopy ji následně přivedly do kláštera svatého Gabriela na hradě BertholdStein na rakouských hranicích se Slovinskem a Maďarskem. Právě sem se v roce 1919 řádové sestry uchýlily z Prahy na pozvání rodiny SchwarzenBergů. Členkou smíchovské komunity totiž byla Benedikta ze SchwarzenBergu, která se pak v Rakousku stala abatyší nového kláštera. A jak se ukázalo, o židle, stoly, křesla a další vybavení její sestry vzorně pečovaly až dodnes.
Monica Bubna-Litic s nimi na základě dobových fotografií identifikovala, co původně vzniklo pro pražský Smíchov. A když se v roce 2008 sestry stěhovaly do nového kláštera ve svatém Johannu u Herbersteinu, rozhodly se členky řídnoucí komunity, že dlouhodobě nevyužívané věci vrátí na původní místo. Monica Bubna-Litic aktuálně s řádem jedná o návratu zinkové sochy archanděla Gabriela do Prahy. (Původně stála na střeše nad hlavním vchodem do kostela a v kostele je teď její kopie.)
Do kostela sice zatékalo a některé fresky jsou kvůli tomu poničené. Jinak ale chrám až na zazdění chóru věrně připomíná svůj historický účel. Včetně dochovaných citátů z Bible napsaných na zdi v češtině a němčině. Se zbytkem kláštera je to složitější. Pošta v něm už za 1. republiky přestavěla, co se dalo. Centrální rajskou zahradu, kde řádové sestry pěstovaly bylinky, vydláždili, zastřešili a umístili do ní šekový úřad. Později ho proměnili na muzeum, kde vystavovali pošťácké povozy a během normalizace sem byl umístěn sklad s regály na složenky.
Memento zničených učedníků
Z klášterní knihovny s dochovanými dřevěnými regály a stále funkčním pojízdným žebříkem se stalo také skladiště. Okolní zahradu, v níž sestry pěstovaly obilí na chleba, který rozdávaly smíchovské chudině, úředníci ohradili zdí a nyní se tak z areálu nedá projít na Petřín (průchod je plánován v rámci blížící se rekonstrukce).
Ateliér svatého Lukáše s obrovským oknem, ve kterém kdysi učil Desiderius Lenz mnišky malovat, přepažilo patro. Totéž potkalo fresku s ukřižovaným Kristem před hlavním schodištěm. (Dnes je vidět jen horní část.) Výmalbu ve skoro celém klášteře, která inspirovala Alfonse Muchu k secesním obrazům či Františka Bílka k jeho ornamentálnímu písmu, pokryly nové vrstvy technických barev. Cely sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky, na parkety nalepili linoleum.
Bizarnost mixu historických vrstev během procházky areálem umocňuje současné osazenstvo kláštera. V roce 2020 ho od České pošty za 353 milionů korun koupila investiční skupina CIMEX, která ho hodlá proměnit na hotel (5*) se 180 pokoji. Ovšem s tím, jak slibuje, že bude co nejvíc respektovat jeho kulturní hodnotu – ostatně klášter s kostelem je už od roku 1964 kulturní památkou.
Objekt ještě před rekonstrukcí a renovací CIMEX přejmenoval na Gabriel Loci a věnoval ho kulturním aktivitám. V klášterních celách tvoří asi 20 výtvarných umělců a umělkyň, kteří zde mají rezidenční ateliéry. 3* tu pořádali populární DesignBlok, na Letní scéně o prázdninách promítají filmy a hrají tu divadlo, předminulý týden měl v kostele klavírní koncert a DJ set skladatel Karel Havlíček. A občas tu natáčí filmy a seriály. S Monicou Bubna-Litic se tak z bývalé rajské zahrady po několika krocích rázem ocitáme v newyorské prádelně, kterou si tu filmaři zrovna staví.
Abychom zjistili kde se dochovaly jaké beuronské fresky, od července začíná studenstvo z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pomocí sond odkrývat v místnostech původní výmalbu.
Plány skupiny CIMEX jsou sice zatím neveřejné. Podle ředitele jejího developmentu Jiřího Bartoše ale vycházejí z toho, že klášter byl už původně navržen a také sloužil k ubytování, čili nyní jen změní jeho klientelu: „Rekonstrukce do podoby hotelu bude vyžadovat minimální zásahy a uchová cenné prvky památkově chráněné stavby.“
Monica Bubna-Litic právě na toto spoléhá. Během cesty rozlehlými chodbami, na jejichž omšelém stavu je nicméně zřejmé, že minimálními zásahy to rozhodně neskončí, je na ní znát nefalšované vzrušení z objevů očekávaných pokladů, které v sobě unikátní komplex ještě skrývá. Začali se základním průzkumem stěn, pod kterými by měly být ukryté fresky, jejichž podobu kupříkladu v obrovské jídelně dnes známe jen ze 100 let starých fotografií.
„Chtěli bychom uchovat fresky v prostoru rajské zahrady, aby je mohlo obdivovat návštěvnictvo, plánujeme také rekonstrukci kostela Zvěstování Panny Marie,“ dodává za developera Bartoš. Jak dlouho budou práce trvat, lze jen těžko odhadnout a stejně obtížné je vyčíslení investice. Záleží nejen na tom, co během průzkumu objevíme, ale i na cenách materiálu a práce.
Jak konkrétně budou interiéry kláštera proměněného na hotel vypadat, o tom nyní debatujeme v rámci firmy, své k tomu samozřejmě řeknou i památkáři a památkářky. Symbolem obezřetnosti může být třeba freska, která se nachází nedaleko bývalé ložnice abatyše. Jsou na ní zachyceni 3 emauzští učedníci. Jejich tváře se svatozářemi však dělníci při vedení kabelů elektriky už před mnoha lety rozsekali a nad nápisem „Mane nobiscum Domine“ („Pane, zůstaň s námi“) je nahradili maltou.
https://Respekt.cz/tydenik/2023/32/Klaster-plny-starovekeho-Egypta
-> při předplatném je uvnitř i zvuková verze
