Klášter plný starověkého Egypta

Na Smíchově stojí světový kulturní unikát, jehož zapomenuté poklady nyní začínáme odkrývat aneb když si křesťanství podalo ruku s Afrikou.

Autor: JAN H. VITVAR (vedoucí kulturní rubriky)

Datum publikace: 5. srpna 2023

Tento monumentální komplex s charakteristickou cihlovou fasádou připomínající stará anglická sídla na pražském Smíchově tyčící se na úbočí Petřína se dnes jmenuje Gabriel Loci a zná ho návštěvnictvo festivalu DesignBlok i letního kina, filmaři i výtvarníci a výtvarnice, kteří zde mají ateliéry. Původně však šlo o klášter svatého Gabriela, v němž na sklonku 19. století našly azyl řádové sestry benediktinské beuronské kongregace. 

Právě tajemné slovo Beuron je pro příběh stavby klíčové – díky němu je unikátní kulturní památkou, která nemá ve světě obdoby. Minulost dávno zrušeného kláštera je dnes pro většinu lidí zapomenutá. Stejně vzrušující jsou ale otázky ohledně jeho budoucnosti. Areál se nyní totiž po desetiletích spánku díky novému majiteli proměnil na kulturní centrum. To je nicméně jen dočasné a po rekonstrukci ho nahradí hotel. Pro znalce vztahu místních developerů k památkám to zní děsivě, člověk, který ví o klášteru nejvíc, přesto doufá, že by snad na Smíchově mohlo dojít k malému zázraku.

Útěk před Bismarckem i Masarykem

Tak alespoň aktuální dění popisuje Monica Bubna-Litic, když novinářské návštěvě masivním klíčem odemyká kostel Zvěstování Panny Marie stojící v čele někdejšího kláštera. „Když jsem sem před 32lety přišla, z vybavení kostela tady nebylo až na lavice a 1 mříž v podstatě nic,“ vzpomíná na dobu, kdy do areálu začala docházet na nedělní kázání Václava Malého. Pro faráře, proslaveného krátce předtím moderováním demonstrací během Sametové revoluce, byl kostel po pádu režimu vůbec 1. možností oficiálně vykonávat duchovní správu.

Milan Jaroš – Zadní část kostela Zvěstování Panny Marie

Drobná žena procházející chrámem se tehdy ještě jmenovala Monica Šebová. Malý ji upoutal nejen výkladem křesťanské víry, ale také rozborem umění, jímž byl chrám vyzdoben. Tehdy poprvé slyšela termín „beuronská škola“ – to je označení nenapodobitelného uměleckého stylu z přelomu 19. a 20. století, který spojil něco zdánlivě tak nespojitelného jako učení katolické církve a starověké egyptské umění. Paní Monicu, která se po revoluci vrátila k rodovému šlechtickému jménu Bubna-Litic, příběh této umělecké éry zaujal natolik, že se mu rozhodla věnovat následující léta života.

Dnes předsedá Spolku přátel beuronského umění a v rámci aktivit přidruženého Nadačního fondu Malakim o víkendech pravidelně provází areálem bývalého smíchovského kláštera. Až časem zjistila, že její zápal pro beuronské umění může mít i hlubší kořeny. Rod Bubna-Litic, neboli Bubnové z Litic, vlastnící zámek Doudleby v Orlických horách je totiž pokrevně spojený s rodem Swéerts-Sporcků. A byla to právě hraběnka Gabrielle Swéerts-Sporck, kdo koncem 19. století zaplatil stavbu smíchovského kláštera, který je dodnes pojmenován po jejím křestním patronovi.

Za jádrem zajímavého příběhu se ale musíme vrátit ještě hlouběji. Do roku 1873, kdy v Beuronu v jihozápadní části Německa založili bratři a benediktinští mniši Maurus a Placidus Wolterové beuronskou kongregaci. Jedinečnou odnož benediktinského řádu, která se rozhodla šířit křesťanskou víru pomocí zcela nového uměleckého stylu. Za tím účelem vznikla beuronská umělecká škola, v níž se členové a členky řádu učili malovat, sochařit a vůbec tvořit v duchu nových zásad.

Jejich autorem byl Peter Lenz, který přijal řeholní jméno Desiderius. V době, kdy v evropském umění (včetně náboženského) dominoval akademický realismus s obrazy, jež se snažily být opravdovější než skutečnost, se chtěl Lenz vrátit ke spirituálním, nadčasovým kořenům civilizace, u nichž by forma umění neodváděla diváctvo od obsahu. A našel je ve starověkém Egyptě, ač v Africe nikdy nebyl a dávné rytiny i malby zkoumal jen na fotografiích a kresbách. Výsledkem byl beuronský „kánon“, v němž se ideální zobrazení mužského a ženského těla řídí přesnou geometrickou konstrukcí s rovnostrannými trojúhelníky, kruhy a čtverci vepsanými do postavy. 

Cely sester sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky.

Politický vývoj v Evropě pak rozhodl, že sláva tohoto umění se nešířila z Německa, ale z českých zemí. Brzy po založení beuronské kongregace totiž kancléř Otto von Bismarck spustil „KulturKampf“, kulturní boj proti katolické církvi. V rámci snahy omezit vliv Vatikánu na sjednocený německý stát začal rušit kláštery. Beuronská komunita se proto nejprve přesunula do Rakouska a z něj v roce 1880 do Čech. Konkrétně do Prahy, kde nejprve převzala do své správy Emauzský klášter

O 8 let později začali na Smíchově (na 2. břehu Vltavy) řeholní bratři s pomocí financí od hraběnky Swéerts-Sporck stavět klášter svatého Gabriela s kostelem v novorománském architektonickém stylu (trvalo to 4 roky). Výzdoba areálu probíhala ještě dlouho po jeho dokončení a než bylo všechno hotovo, přišel říjen 1918, vznik Československa a příběh útěku se opakoval. 

Také Masarykova republika se snažila zbavit vlivu katolického Říma na stát. Převážně německy hovořící řád vycítil, že zde přestává být vítán. Řádové sestry se proto rozhodly odejít do stále silně katolického Rakouska a v roce 1919 areál prodaly ministerstvu pošt a telegrafů. Mobiliář si odvezly v desítkách nákladních vagonů a s klášterem se rozloučily s 1 prodejní podmínkou, jejíž platnost naštěstí trvá dodnes: kostel Zvěstování Panny Marie musí pošta ponechat k náboženským účelům.

Stopy vedly ke SchwarzenBergům

Chrám tedy nebyl nikdy odsvěcen. Zatímco klášter v následujících dekádách prošel (mnohdy drastickými) stavebními úpravami, kostel se dochoval v podobě, v jaké před více než 100 lety vznikl. Za oltářem je stále ke zdi připevněný obraz namalovaný Desideriem Lenzem na dřevěné desky s madonou coby Stolicí Moudrosti. Nad ní z klenby apsidy shlíží freska vládnoucího Krista od Lenzova kolegy WilliBrorda Verkadeho, oltářní obraz obklopují monumentální postavy andělů, které vytvářely řádové sestry pod Lenzovým vedením.

Hlavní Lenzovo dílo je na opačné straně. Nad dřevěný kůr, kde dnes stojí varhany, namaloval pietu, jejíž podoba je naprosto neobvyklá: mrtvý Kristus nespočívá v náručí své matky Marie, ale leží před ní na kamenném stole a je částečně zabalen do obinadel. Spíš než události těsně před zmrtvýchvstáním scéna připomíná výjev s balzamováním faraonů. Dojem potvrzuje obrovský dřevěný sokol, tradiční atribut staroegyptského boha nebes Hóra, který sedí před oltářem na vrcholku pultíku, ze kterého předčítají z Bible. Nikde na světě už dnes nic takového neuvidíme. Ostatní beuronské chrámy (umělecký styl zanikl po Lenzově smrti v roce 1928) se nám v takové celistvosti nedochovaly.

Ještě před několika lety bychom přitom sokola na Smíchově hledali marně. Spolu s dalším mobiliářem v roce 1919 zmizel v Rakousku a do Prahy byl nedávno vrácen až díky bádání Moniky Bubna-Litic. Nejprve se vydala pátrat po vybavení kostela a kláštera do archivu benediktinek ve Štýrském Hradci. Stopy ji následně přivedly do kláštera svatého Gabriela na hradě BertholdStein na rakouských hranicích se Slovinskem a Maďarskem. Právě sem se v roce 1919 řádové sestry uchýlily z Prahy na pozvání rodiny SchwarzenBergů. Členkou smíchovské komunity totiž byla Benedikta ze SchwarzenBergu, která se pak v Rakousku stala abatyší nového kláštera. A jak se ukázalo, o židle, stoly, křesla a další vybavení její sestry vzorně pečovaly až dodnes.

Monica Bubna-Litic s nimi na základě dobových fotografií identifikovala, co původně vzniklo pro pražský Smíchov. A když se v roce 2008 sestry stěhovaly do nového kláštera ve svatém Johannu u Herbersteinu, rozhodly se členky řídnoucí komunity, že dlouhodobě nevyužívané věci vrátí na původní místo. Monica Bubna-Litic aktuálně s řádem jedná o návratu zinkové sochy archanděla Gabriela do Prahy. (Původně stála na střeše nad hlavním vchodem do kostela a v kostele je teď její kopie.)

Do kostela sice zatékalo a některé fresky jsou kvůli tomu poničené. Jinak ale chrám až na zazdění chóru věrně připomíná svůj historický účel. Včetně dochovaných citátů z Bible napsaných na zdi v češtině a němčině. Se zbytkem kláštera je to složitější. Pošta v něm už za 1. republiky přestavěla, co se dalo. Centrální rajskou zahradu, kde řádové sestry pěstovaly bylinky, vydláždili, zastřešili a umístili do ní šekový úřad. Později ho proměnili na muzeum, kde vystavovali pošťácké povozy a během normalizace sem byl umístěn sklad s regály na složenky.

Milan Jaroš – Rajská zahrada kláštera

Memento zničených učedníků

Z klášterní knihovny s dochovanými dřevěnými regály a stále funkčním pojízdným žebříkem se stalo také skladiště. Okolní zahradu, v níž sestry pěstovaly obilí na chleba, který rozdávaly smíchovské chudině, úředníci ohradili zdí a nyní se tak z areálu nedá projít na Petřín (průchod je plánován v rámci blížící se rekonstrukce).
Ateliér svatého Lukáše s obrovským oknem, ve kterém kdysi učil Desiderius Lenz mnišky malovat, přepažilo patro. Totéž potkalo fresku s ukřižovaným Kristem před hlavním schodištěm. (Dnes je vidět jen horní část.) Výmalbu ve skoro celém klášteře, která inspirovala Alfonse Muchu k secesním obrazům či Františka Bílka k jeho ornamentálnímu písmu, pokryly nové vrstvy technických barev. Cely sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky, na parkety nalepili linoleum.

Milan Jaroš – Knihovna kláštera

Bizarnost mixu historických vrstev během procházky areálem umocňuje současné osazenstvo kláštera. V roce 2020 ho od České pošty za 353 milionů korun koupila investiční skupina CIMEX, která ho hodlá proměnit na hotel (5*) se 180 pokoji. Ovšem s tím, jak slibuje, že bude co nejvíc respektovat jeho kulturní hodnotu – ostatně klášter s kostelem je už od roku 1964 kulturní památkou.

Objekt ještě před rekonstrukcí a renovací CIMEX přejmenoval na Gabriel Loci a věnoval ho kulturním aktivitám. V klášterních celách tvoří asi 20 výtvarných umělců a umělkyň, kteří zde mají rezidenční ateliéry. 3* tu pořádali populární DesignBlok, na Letní scéně o prázdninách promítají filmy a hrají tu divadlo, předminulý týden měl v kostele klavírní koncert a DJ set skladatel Karel Havlíček. A občas tu natáčí filmy a seriály. S Monicou Bubna-Litic se tak z bývalé rajské zahrady po několika krocích rázem ocitáme v newyorské prádelně, kterou si tu filmaři zrovna staví.

Abychom zjistili kde se dochovaly jaké beuronské fresky, od července začíná studenstvo z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pomocí sond odkrývat v místnostech původní výmalbu. 

Plány skupiny CIMEX jsou sice zatím neveřejné. Podle ředitele jejího developmentu Jiřího Bartoše ale vycházejí z toho, že klášter byl už původně navržen a také sloužil k ubytování, čili nyní jen změní jeho klientelu: „Rekonstrukce do podoby hotelu bude vyžadovat minimální zásahy a uchová cenné prvky památkově chráněné stavby.

Monica Bubna-Litic právě na toto spoléhá. Během cesty rozlehlými chodbami, na jejichž omšelém stavu je nicméně zřejmé, že minimálními zásahy to rozhodně neskončí, je na ní znát nefalšované vzrušení z objevů očekávaných pokladů, které v sobě unikátní komplex ještě skrývá. Začali se základním průzkumem stěn, pod kterými by měly být ukryté fresky, jejichž podobu kupříkladu v obrovské jídelně dnes známe jen ze 100 let starých fotografií.

Milan Jaroš – Monica Bubna-Litic v kapitulní síni

„Chtěli bychom uchovat fresky v prostoru rajské zahrady, aby je mohlo obdivovat návštěvnictvo, plánujeme také rekonstrukci kostela Zvěstování Panny Marie,“ dodává za developera Bartoš. Jak dlouho budou práce trvat, lze jen těžko odhadnout a stejně obtížné je vyčíslení investice. Záleží nejen na tom, co během průzkumu objevíme, ale i na cenách materiálu a práce.

Jak konkrétně budou interiéry kláštera proměněného na hotel vypadat, o tom nyní debatujeme v rámci firmy, své k tomu samozřejmě řeknou i památkáři a památkářky. Symbolem obezřetnosti může být třeba freska, která se nachází nedaleko bývalé ložnice abatyše. Jsou na ní zachyceni 3 emauzští učedníci. Jejich tváře se svatozářemi však dělníci při vedení kabelů elektriky už před mnoha lety rozsekali a nad nápisem „Mane nobiscum Domine“ („Pane, zůstaň s námi“) je nahradili maltou.

https://Respekt.cz/tydenik/2023/32/Klaster-plny-starovekeho-Egypta
-> při předplatném je uvnitř i zvuková verze

Malen nach dem Kanon

Kanon nach dem Begründer der Beuroner Kunst, Peter (P. Desiderius) Lenz OSB (1832–1928)

Gott schuf alles nach Maß, Zahl und Gewicht… (Altes Testament, Buch der Weisheit 11.20).

Auf der Grundlage dieses Satzes baute Lenz ein Gesetz auf, das er auf Kunsthandwerk (z.B. Kommuniongefäße), auf die Schaffung von Skulpturen und Gemälden, aber auch auf den Bereich der Architektur anwandte.

Es beginnt laut Lenz mit der Zeichnung eines Kreises. Er ist ein Symbol für die Sonne, für die Welt, für das Leben und die Unendlichkeit. Mit Hilfe von Zahlen (Zählen, Rechnen) kann man z.B. ein regelmäßiges Sechseck in einen Kreis setzen. Der auf den Umfang des Kreises angewandte Radius des Kreises erzeugt sechs Punkte. Durch die Verbindung der Punkte ACE und BDF entstehen zwei gleichseitige Dreiecke, die ein Hexagon (Hexagramm, Davidstern), die Basis von Lenz‘ Kanon, bilden.

Gewicht – (Un-Gewicht) manifestiert sich in der Harmonie. Schönheit drückte Lenz durch Symmetrie aus. Figuren, Skulpturen und Architektur sind entlang der vertikalen und horizontalen Achse symmetrisch, also harmonisch.

Maß, Zahl und Gewicht sind unveränderlich. Lenz ließ sich von der beständigen numerischen Vergangenheit inspirieren, die bis in das künstlerische Zeitalter des alten Ägypten zurückreicht.

Kánon podle zakladatele beuronského umění Petera (P. Desideria) Lenze OSB (1832–1928)

Bůh stvořil všecko podle míry, čísel a váhy… (Starý zákon, Kniha moudrosti 11,20).

Na této větě postavil Lenz vlastní geometrický zákon, který použil ke tvorbě soch a nástěnných maleb, k realizaci výšivek, k výrobě uměleckého řemesla jako nábytku, mešního nádobí, zlatnických předmětů a podobně. Pomocí geometrických principů pracoval i na návrzích v oblasti architektury.

Míru podle Lenze lze zobrazit kruhem, který vidíme kolem nás v přírodě. Je to symbol slunce, světa, života a nekonečna.

Pomocí čísel (počtem, propočtem) je možno umístil do kruhu čtverec či rovnostranný trojúhelník: poloměr kruhu nanesený na obvod kružnice vytvoří šest bodů. Spojením bodů ACE a BDF vzniknou dva rovnostranné trojúhelníky, které propojením vytvoří  šestiúhelník, hexagram, Davidovu hvězdu, základ Lenzova kánonu.

Váha – (ne)hmotnost  se projevuje v harmonii. Pomocí souměrnosti Lenz vyjadřoval krásu. Podle svislých a vodorovných os Lenzova kánonu vznikají souměrně malované postavy, sochy i architektonické návrhy.

Míra, čísla i váha jsou neměnné. Lenz se inspiroval touto konstantní číselnou minulostí, kterou znala i umělecké doba starého Egypta.

Návrh, kánon na malbu oka
Benediktinerinnen im Kloster St. Gabriel 1898

Benediktinerinnen von St. Gabriel, der Kreuzgarten, Sommer 1898

Neben der Äbtissin Adelgundis Berlinghoff sitzt ihre Priorin Lioba von Falser (geb. 1859 in Innsbruck). Links von ihr Gertrudis Fischnaler (geb. 1861 Südtirol) und Odilia Knöpfler (geb. 1867 heute Baden-Württemberg). Rechts von der Äbtissin sitzen Caecilia Sauter (geb. 1867, heute Baden-Württemberg), Maria Vüllers (geb. 1852 in Aachen) und Mechtildis von Zischwitz (geb. 1849 in Seckau, Österreich). In der obersten Reihe: Erentrudis Bensinger (geb. 1853, Witwe, Baden-Württemberg), Placida von Salm-Reifferscheidt (geb. 1874 in Široké Třebčice, Tschechien), Hildegardis Korb (geb. 1852 in Prag), Gabriela von Parczewska (geb. 1869 in Polen), Benedikta von Schwarzenberg (geb. 1865 in Wien), Edeltrudis von Salm-Reifferscheidt (geb. 1877 Široké Třebčice, Tschechien), Lucia Endres (geb. 1868 im heutigen Baden-Württemberg), Ida Bauer (geb. 1868 Heilbronn, heute Baden-Württemberg) und Regintrudis Sauter (geb. 1865 bei Beuron, Baden-Württemberg). Scholastica Vering (geb. 1870, ?, Tochter eines Universitätsprofessors) kniend links und Agnes von Thun-Hohenstein (geb. 1868 in Trento (?), Italien) kniend rechts.

Interessant ist, aus welchen Ecken Europas die benediktinischen Schwestern ins Kloster St. Gabriel eintraten.

Recenze knihy LIBER EVANGELIORUM profesora Jana Royta

 

LIBER EVANGELIORUM – evangelistář z kláštera sv. Gabriela v Praze na Smíchově

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt PhD, DSc

Z iniciativy Nadačního fondu Malakim a Spolku přátel beuronského umění vychází  v kritické edici jedna z nejvýznamnější památek beuronského umění svatogabrielská Liber evangeliorum vzniklá v Praze v klášteře benediktýnek Beuronské kongregace u Sv. Gabriela. Na vydáni edice tohoto rukopisu, dnes deponovaného v Diecézním muzeu ve Štýrském Hradci, se podíleli němečtí a čeští badatelé z mnoha oborů, teolog Pater Augustinus Gröger OSB z arciopatství sv. Martina v Beuronu, znalkyně beuronského umění, překladatelka a editorka publikace Monica Bubna-Litic, egyptoložka a historička Hana Navrátilová a historik Miroslav Kunštát. Text v publikaci je paralelně v češtině a v němčině. Kniha je určena odborné i poučené laické veřejnosti, která tak má možnost se seznámit s okolnostmi vzniku rukopisu, jeho výzdobou a symbolikou a duchovním významem jednotlivých iluminací. Latinské texty doprovázející iluminace jsou přeloženy do obou jazyků.

Ukázka obrazového listu
Ukázka obrazového listu

Rukopis vznikal v uměleckém ateliéru sv. Lukáše, jenž byl v klášteře zřízen. Jeho členkami byli řeholnice šlechtického původu: Edeltraud von Salm-Reifferscheidt, Magdalena von Galen, Adelgundis von Liechtenstein, Agatha von Oer, Praxedes von Esterházy, Dorothea Forstner von Dambenois a Maria von Eberhard. Uměleckého vedeni ateliéru se ujal P. Desiderius Lenz OSB, jenž seznamoval řeholnice se zásadami beuronského umění a korigoval výtvarné návrhy na jednotlivá folia rukopisu. Podle latinského názvu rukopisu by mělo jít o evangeliář, ale protože neobsahuje všechna čtyři evangelia, ale pouze výňatky z nich a navíc ještě jen folia s nejvýznamnějšími svátky důležitými pro klášterní společenství (např. sv. Martin, jemuž je zasvěcen kostel v Beuronu), jde o evangelistář. Podobně jako ve středověku, iluminace byly prováděny na pergamenových foliantech. Rukopis, který vznikal v letech 1899–1913, obsahuje 56 pergamenových listů, jež nejsou svázány do kodexu, ale tvoří párové sešity. Řeholnice si rukopisu velice vážily, v roce 1919, když pražský klášter opouštěly, si jej odvezly do svého nového působiště na hrad Berholdstein v Rakousku. V roce 2008 opustily sestry Beuronskou kongregaci a přešly k sestrám sv. Lioby. Přestěhovaly se z Bertholdsteinu do St. Johann bei Herbestein a rukopis deponovaly v Diecézním muzeu ve Štýrském Hradci.

Klášter Beuronské kongregace benediktinek byl na Smíchově založen roku 1888 a postaven v novorománském stylu podle ideového návrhu belgického benediktina, druhého opata kláštera Maredsous Beuronské kongregace Hildebranda de Hemptinne a za spolupráce jeho pomocníka kněze Gislena de Béthuna. Celou stavbu kláštera z větší části financovala Gabriela hraběnka Sweerts-Sporck, na jejíž počest byl klášter zasvěcen sv. archandělu Gabrielovi. Na výzdobě kostela a kláštera, která se protáhla až do doby začátku prodeje roku 1918, se podílel jeden z tvůrců beuronského stylu Pater Desiderius Lenz z Hohenzollernu (1832–1928) a mniši z kláštera v Emauzích, kde sídlila mužská kongregace beuronských benediktinů. V roce 1891 vysvětil kostel pražský arcibiskup kardinál František Schönborn. Klášter byl určen převážně pro řeholnice pocházející z aristokratického prostředí.

Beuronské umění není díky studiím Heleny Čižinské a přičiněním Nadačního fondu Malakim a Spolku přátel beuronského umění u nás neznámé. Beuronská umělecká škola se snažila oživit  staré formy umění, k nimž patřilo i používání gregoriánského chorálu, jehož oktáva je založena na principu číselné harmonie. Beuronští umělci se obraceli pro inspiraci ke kulturám Egypta, Říma pohanského i raně křesťanského a Byzance, které využívali pro estetizující geometrii, jež vycházela z představy, že čísly vyjádřená harmonie je odrazem univerza – Božího stvoření. Odvolávali se na to, že Bůh stvořil svět „podle čísla“ a na augustinovskou formulaci, že krása je v početných poměrech. Beuronští umělci odmítali individualismus a naturalismus většiny výtvarných směrů v umění 19. století, ale v určitých myšlenkových a výtvarných principech souzněli s duchovním zaměřením Nabistů a s tzv. geometrizující Secesí. Od představitelů těchto směrů byli beuronští umělci také příslušně oceňováni.

Další práce umělců pracujících pod vlivem Beuronů najdeme v Teplicích, v kostele sv. Rodiny v Praze-Řepích, v kostele v Českých Budějovicích a jinde. Nikdy však nedosáhly takové výtvarné kvality jako tomu bylo v Emauzích či v kostele sv. Gabriela.

Vydáni Svatogabrielského evangelistáře je významným edičním počinem, který potěší odbornou i laickou veřejnost zajímající se o sakrální umění a duchovni kulturu. Možná, že vydání rukopisu pomůže také upozornit na osud kláštera sv. Gabriela, který v současnosti nabízí Česká pošta k prodeji. V případě nevhodného komerčního využití hrozí zničení cenných nástěnných maleb v interiérech kláštera.

 

Adventní sobota s beuronským uměním v kostele sv. Gabriela

Srdečně Vás zveme na každoroční Adventní sobotu s beuronským uměním v kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici na Smíchově, která se uskuteční 10.12. 2016 ve 14:00.

Letošní setkání bude významné tím, že zde bude v uvedena rozsáhlá obrazová publikace Knižní malba Beuronské umělecké školy / LIBER EVANGELIORUM / Die Buchmalerei der Beuroner Kunstschule.

 

pozvanka-beuron_advent_final